S Petrou do Petry

Do jordánské Petry jsme se vypravili v únoru s bráchou, jeho milou Petrou a její maminkou. Naše cesta vedla přes Ejlat, výhodně položený v cípu mezi Egyptem a Jordánskem, jedinými z arabských států, s nimiž má Izrael mírovou smlouvu, tudíž se do nich i z Izraele jezdí.

V Ejlatu jsme pěšky přešli hranici, což samo o sobě byl zážitek velký, neboť místní nás posílali po dost divných stezkách. A tak zatímco se Věrka předtím nemohla nabažit palmových hájů, když nám Ejlaťané řekli, že hraniční přechod je "za tím palmovým hájem tam, jak ho vidíte", a jak jsme se k němu přiblížili, objevil se za ním ještě jeden a pak ještě jeden, až jsme měli všichni palmových hájů po krk.

Na přechodu Jicchaka Rabina šlo vše hladce, izraelská hraničářka byla provdaná za Slováka a bodře s námi žertovala, nápodobně i Jordánci. Bezprostředně za hranicí se však strhla arabská mela, pohádali se o nás do krve dva arabští taxikáři. Férově jsme upřednostnili toho, který byl první. Asi 100km cesta vedla vyhaslou, pustou, jakoby vypálenou krajinou skal, které se při přechodu z Izraele změnily z bílého pískovce na načervenalý čedič s hnědými pruhy.

do Petry co by kamenem dohodil...

Petra (hebr. Sela סֶלַע, arab. Al-Butrā البتراء‎, řec. Petra πέτρα) znamená skála, přeneseně pak "pevná jako skála", jméno tedy bylo vybráno slavnému skalnímu městu, ozn. za nový div světa, rozhodně ne náhodou. Petra je dokonce zmiňována v Tóře pod názvem Kádeš jako místo, kde Mojžíš pohřbil svou sestru Miriam: 

וַיָּבֹאוּ בְנֵי־יִשְֹרָאֵל כָּל־הָעֵדָה מִדְבַּר־צִן בַּחֹדֶשׁ הָרִאשׁוֹן וַיֵּשֶׁב הָעָם בְּקָדֵשׁ וַתָּמָת שָׁם מִרְיָם וַתִּקָּבֵר שָׁם (דברים כ״א)

Celá obec izraelská dorazila v prvním měsíci na poušť Cin. Tam zemřela Miriam a tam byla pochována. (Nu 20:1)

A také jako místo, kde se Mojžíš při vedení izraelského národa z Egypta do země zaslíbené dostal do konfliktu s lidem, protože v poušti neměli co pít, a kde na Hospodinův pokyn udeřil  dvakrát holí do skály a z ní vytryskla voda:

וַיִּקַח משֶׁה אֶת־הַמַּטֶּה מִלִּפְנֵי יְהוָֹה כַּאֲשֶׁר צִוָּהוּ ׃ וַיַּקְהִלוּ משֶׁה וְאַהֲרֹן אֶת־הַקָּהָל אֶל־פְּנֵי הַסָּלַע וַיֹּאמֶר לָהֶם שִׁמעוּ־נָא הַמֹּרִים הֲמִן־הַסֶּלַע הַזֶּה נוֹצִיא לָכֶם מָיִם ׃ וַיָּרֶם משֶׁה אֶת־יָדוֹ וַיַּךְ אֶת־הַסֶּלַע בְּמַטֶּהוּ פַּעֲמָיִם וַיֵּצְאוּ מַיִם רַבִּים וַתֵּשְׁתְּ הָעֵדָה וּבְעִירָם (דברים כ״ט–כ״יא)

Mojžíš tedy podle jeho rozkazu vzal hůl, která byla před Hospodinem. Spolu s Áronem pak svolal shromáždění před skálu. Řekl jim: "Nuže, slyšte, vy buřiči - máme vám z této skály vyvést vodu?" Nato se Mojžíš rozpřáhl a dvakrát udeřil holí do skály. Vytrysklo z ní tolik vody, že se napila obec i jejich dobytek. (Nu 20: 9-11)

V hebrejském textu je ještě ukryta slovní hříčka, do češtiny bohužel nepřeložitelná - Mojžíš udeřil do skály פְּעָמַיִם (peamajim), tj. dvakrát, a vytryskla z ní מַיִם (majim), tj. voda. A jméno Mojžíšovy sestry, kvůli níž se v této pustině zastavili, aby ji pohřbili, zní v hebrejštině Mirjam, tj. kapka moře. Jako by jim Miriam nakonec dopřála nikoli kapku vody, ale celé "moře".

Arabové proto říkají údolí, v němž je Petra položena, Mojžíšovo údolí (arab. وادي موسى Vádí Músá).

 

Mojžíšovo údolí

Petra byla vystavěna v 9. století př. n. l. a až do 3. stol. př. n. l. byla hlavním městem království Nabatejců, kteří ji označovali Rqm [Rakmu], tj. mnohobarevná, což je velmi výstižné, protože skály vypadají tak trochu jako skořicová chalva anebo jako by vám po jahodové dřeni steklo pikao.

mnohobarevná Petra

mnohobarevná Petra

 

mnohobarevná Petra

mnohobarevná Petra

Byla důležitou křižovatkou Blízkého východu jako uzel obchodních cest z Indie do Egypta a z jižní Arábie do Sýrie. Nabatejci se tudíž živili nejen obchodem se stříbrem, kadidlem, železem, mědí, zlatem a slonovou kostí, ale také zaopatřováním karavan vodou. Petru se neúspěšně pokoušela dobýt celá řada slavných vládců - od Pompeia, přes Heroda Velikého, Kleopatru po Oktaviana Augusta. Získal ji až v roce 106 Trajanus a učinil z ní hlavní město nové římské provincie - Arábie. Později byla Petra dobyta křižáky a muslimskými vojsky Saladina. Její úpadek dokonala četná zemětřesení v letech 110, 303, 363, 505 a 551. Na dlouhá staletí pak byla Petra zapomenuta a beduíni pečlivě střežili její tajemství před zraky cizinců. Prvním cizincem od dob křížových výprav, který se do ní v nové historii podíval, byl švýcarský cestovatel a badatel Johann Ludwig Burkhardt cestující ze Sýrie do Egypta v přestrojení za Araba. 

7. 7. 2007 bylo skalní město Petra zapsáno na seznam přírodního a kulturního dědictví UNESCO a také prohlášeno jedním ze 7 nových divů světa. Račte tedy vejít k divu světa branou zvanou arab.  السيق al-Siq čili šachta.

al-Siq - السيق

Protože Nabatejci dlouho žili jako kočovníci, nebyli stavitelé a neměli tradiční architekturu, po jejich usazení v Petře, kde byly už dříve přírodní jeskyně, se při tesání skalního města projevil inspirační konglomerát mnoha architektonických stylů - egyptského, syrského, řeckého a římského, z nichž si vytvořili svůj vlastní.

 

 

jeskynní příbytky

V Petře se nachází několik budov hodných pozornosti:  

Chazneh (arab. El Chazneh Faraoun الخزنة) z 1.-2. stol. n. l., ozn. jako pokladnice, ale pravděpodobně  to byla hrobka některého z vládců Petry (zřejmě Aretase IV. a jeho ženy), kterou beduíni nazývají "faraónův poklad".
    

الخزنة

الخزنة

Deir (arab. الدير) čili klášter, budova podobná pokladnici, ale větší, křesťanský klášter z byzantského období posledního nabatejského krále Rabela II. 
 

الدير  

Kasr al Bint Faraoun čili Palác faraónovy dcery z období 2. pol. 1. stol. př. n. l., z období nabatejského krále Obodase III. nebo Aretase IV.
   

Královské hroby (arab. مقابر الملوك) na tzv. "Královské stěně".
 

مقابر الملوك

Divadlo (arab. المدرج بالمدينة) zhruba z 1. stol. n. l. pro 6000-10 000 diváků.
   

المدرج بالمدينة
         

Petra má za sebou poměrně pohnutou moderní historii a existuje i izraelský mýtus či fenomén Petra. V 50. letech 20. století se hodně cizinců i Izraelců pokoušelo přejít ilegálně hranice z Izraele do Jordánska, aby spatřili Petru. Ilegálně, protože bylo ještě v nedohlednu uzavření mírové smlouvy Izraele s Egyptem (1979) a s Jordánskem, kterou podepsali izraelský premiér Jicchak Rabin a jordánský král Husajn I. až v roce 1994 na hraničním přechodu, který dnes nese Rabinovo jméno a kterým jsme do Jordánska přecházeli i my. Protože přechod hranic byl až do roku 1994 ilegální, byla v Izraeli zakázána slavná píseň Arika Leviho הַסֶלַע הַאֲדוֹם (Ha-sela ha-adom) neboli Červená skála. Tento motiv se objevuje i v moderní izraelské literatuře, např. v knížce Meira Har-Ciona פִּרְקֵי יוֹמָן (Pirkej joman) neboli Deníkové zápisky přejde sestra hlavního hrdiny ilegálně hranici, aby viděla jordánskou Petru, za což je zabita arabskými vojáky, a on pak v odvetě zabije Araba.

Šestý, izraelsko-jordánský kvíz zní: Našli jste nějaké zvíře vytesané do skály? Jaké?

Půjdem spolu do Betléma

V únoru jsme se vypravili do Betléma.

Půjdem spolu do Betléma...

Betlém (hebr. Bejt lechem בֵּית לֶחֶם, arab. بيت لحم) je jakožto místo Ježíšova narození samozřejmě tradičním křesťanským poutním místem. Je zmiňován v Matoušově evangeliu: "Když se narodil Ježíš v judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě..." (Mt 2:1). Je však také zmiňován v Tóře -  pod jedním ze svých dalších jmen Efrata - coby židovské poutní místo v souvislosti s hrobem Jákobovy milované manželky Ráchel:

וַאֲֽנִ֣י בְּבֹאִ֣י מִפַּדָּן מֵתָה עָלַ֙י רָחֵ֜ל בְּאֶ֤רֶץ כְּנַ֙עַן֙ בַּדֶּ֔רֶךְ בְּע֥וֹד כִּבְרַת־אֶ֖רֶץ לָבֹ֣א אֶפְרָתָה וָֽאֶקְבְּרֶ֤הָ שָּׁם֘ בְּדֶ֣רֶךְ אֶפְרָ֔ת הִ֖וא בֵּ֥ית לָֽחֶם

"Když jsem přicházel z rovin aramských, zemřela mi před očima Ráchel; bylo to v kenaanské zemi na cestě nedaleko Efraty a pochoval jsem ji tam u cesty do Efraty, to je do Betléma." (Gn 48:7)

Betlém má za sebou poměrně pohnutou historii střídání cizích vojsk, která opakovaně dobývala město - ať už to byli Římané (132-135), muslimové (637), křižáci (1099), nebo znovu muslimové (1187), kteří si ho podrželi až do konce 1. světové války (1918), kdy byl Betlém začleněn do Britského mandátu Palestina.

Podle plánu OSN na rozdělení Svaté země měl být Betlém součástí jeruzalémské zóny pod mezinárodní správou. Ovšem po založení Státu Izrael a okamžitém vypuknutí války o nezávislost do Betléma uprchlo velké množství Arabů z území obsazených Izraelem, což navždy změnilo podobu města z převážně křesťanského na arabské, a tento ráz si uchoval Betlém dodnes. Vztah muslimů a křeťanů ve městě je prý dobrý, žijí zde pochopitelně také arabští křesťané a palestinská samospráva využívá křesťanskou menšinu jako zprostředkovatele jednání se západními státy o budoucím palestinském státu.

Do Betléma jsme se vypravili začátkem února, kdy sice už začínaly kvést mandlovníky jako ohlášení jara, ale kdy ještě nesl stopy po oslavách Vánoc, tedy období, které je víc než s čímkoli jiným na světě spojeno právě s Betlémem, ačkoli Marie pravděpodobně porodila Jehošuu v létě a oslavy Vánoc v zimě jsou jen součástí pochopitelné církevní strategie dát věřícím uprostřed dlouhé zimy důvod k zamyšlení, ale i radosti.

betlémský mandlovník

 Vánoce v Betlémě

Hlavním cílem poutníků je chrám Narození Páně, poměrně skromně vyhlížející kostel, jenž nechala postavit na místě Ježíšova narození ve 4. století sv. Helena. Chrám Narození Páně má starší část, jež opravdu působí tak trochu, jako byste vstupovali přes chlév do chrámu, a novější, moderní část.

 bazilika Narození Páně - vstup
 

bazilika Narození Páně - vstup
 

bazilika Narození Páně - původní mozaiková podlaha

Místo Ježíšova narození se nachází v podzemí baziliky a je označeno betlémskou hvězdou. Už sama lokalizace v podzemí přiměje člověka k zamyšlení, zda jde o přesné místo a bazilika po zničení v 6. století změnila podobu a byla navrstvena o jedno patro, anebo je to místo předpokládané podobně jako označení místa Ježíšova i Mariina hrobu, jejichž přesná lokalizace zůstane navždy zastřena oparem tajemství a také předmětem půtek jednotlivých křesťanských denominací.

betlémská hvězda - místo Ježíšova narození

Motiv betlémské hvězdy se pak opakuje ještě v nové kapli náležející ke komplexu baziliky Narození Páně, který svou lokalizaci v Izraeli nezapře už kvůli přítomnosti palem a stále obsypaných pomerančovníků.

bazilika Narození Páně - nová kaple

 bazilika Narození Páně - Peťa, Věrka, Tom, já  a pomerančovník

Nedalo baziliky Narození Páně, na místě, kde Marie poprvé kojila Ježíška a kde jí ukáplo na podlahu mateřské mléko, byl postaven nádherně jednoduchý kostel zv. Mléčná jeskyně.

Mléčná jeskyně
 

 Mléčná jeskyně - svěcenka

S výjimkou mimořádně vlezlých a prolhaných arabských taxikářů, kteří považují každého turistu za blbého a bohatého Zápaďáka a kteří si myslí, že bílý Evropan neujde kilometr pěšky, aniž by zatoužil po jejich službách, k nám byli místní  lidé velice milí, obvzlášť prodejci falafelu a policisté.
 

malí Betlémané

  

staří Betlémané

Většinou jsou tu obě strany skálopevně přesvědčeny, že Češi stojí v arabsko-izraelském konfliktu na jejich straně, takže se chovají mile ti i oni. Ovšem, jak mírumilovní jsou Izraelci a Palestinci  k sobě navzájem, je v Betlémě víc než zřetelné. 
 

mír - שָׁלוֹם – سلام

Pátý - kombinovaný - izraelský kvíz zní: Kolik betlémských hvězd jste napočítali? Jakou barvu má mír? Kdo je autorem mírové holubice?

Galilea zimní - od lilie k lilii

Ještě v zimě, zdejší laskavé izraelské zimě, krátce po Chanuce a Vánocích, jsme se vypravili s Janem do západní Galileje, na některá obvyklá poutní místa. Naší první zastávkou bylo půvabné malé městečko na pobřeží Středozemního moře - Akko.

Akko (hebr. עַכּוֹ, arab. عكا) či Akkon, známé též jako Akra či Acre, jsem si ze studií historie pamatovala hlavně jako poslední křižáckou baštu ve Svaté zemi. Akko však netvoří jen slavná křižácká minulost, jsou tu navrstvena různá náboženství, etnika i jazyky, dodnes zde vedle sebe koexistují Židé, muslimští Arabové, křesťanští Arabové a drúzové. Stopy tu však po sobě zanechali Kenaánci, Řekové, Římané, Byzantinci, křižáci, mameluci, Turci a konečně v období britského mandátu také Britové. A historie každého města se zrcadlí nejen v jeho památkách, ale také v jeho kanalizaci.

 akkský kanál

I když dnes to toto poklidné městečko dává tušit jen stěží, Akko bývalo v dávných dobách jedním z nejdůležitějších strategických míst na Blízkém východě, doslova se tu setkával Východ se Západem. Dnes však v mnoha ohledech připomíná poklidně plynoucí čas v bludišti křivolakých uliček třebíčské Zámostí, dokonce stejně jako ono bylo i akkské Staré město zapsáno roku 2001 na seznam UNESCO, jen pouhé dva roky před Zámostím.

Na základech či spíš ruinách slavné křižácké pevnosti, která se nad Akkem tyčila až do roku 1291, dnes stojí Al-Džazzárova pevnost z osmanského období, vystavěná v 17. a 18. století. Z původního křižáckého hradu je tu k vidění rozlehlá síň slouživší jako refektář (řádová jídelna), z níž se dá projít bývalou tajnou chodbou do bosty, dávného útočiště poutníků do Svaté země.

refektář (חֶדֶר הַאוֹכֶל)

refektář (חֶדֶר הַאוֹכֶל)

refektář (חֶדֶר הַאוֹכֶל)

Sněmovní místností maltézských rytířů byla krypta sv. Jana, v níž se nachází stylizovaný květ lilie. Ostatně tu svým tvarem připomínají už sloupy pevnosti přecházející do opěrných pilířů.

akkská lilie

Do historie se však akkská pevnost zapsala předvším tím, že se v ní v období britského mandátu (1918-1948) nacházelo největší vězení na území Palestiny. V popravčím sále se zachovala šibenice, na níž bylo oběšeno 9 židovských odbojářů, které tehdejší britská správa vnímala jako teroristy. Prvním židovským vězněm zde byl Vladimír Žabotinský, zakladatel revizionistického sionismu, spisovatel a voják, jenž během 1. světové války pomáhal zformovat Židovskou legii. Uvězněn zde byl kvůli své práci v tajné židovské vojenské organizaci Irgun. 

S bývalou křižáckou pevností souvisejí také templářské chodby ze 12. století, které vedou z východu na jihozápad, tedy z přístavu pod bývalou křižáckou pevnost.

 templářský tunel

Vnoříte-li se do tunelu u karavansaraje Chán el-Umdad (v Izraeli nejlépe zachovaného orientálního hostince u hlavní silnice, který sloužil k odpočinku karavanám), vyústí vaše procházka na pobřeží u majáku.

Jan v přístavu

Nepřehlédnutelnou dominantou a orientačním bodem Starého města je Al-Džazzárova mešita, největší v Akku a třetí největší v celé zemi. Nechal ji vybudovat turecký správce Ahmad Al-Džazzár na základech staršího křižáckého chrámu, který byl zatopen a začal sloužit jako zásobárna vody. Bílé mešitě dominuje velmi štíhlý minaret a zelená kupole, jsou zde tedy zdůrazněny důležité palestinské barvy.

Al-Džazzárova mešita

Al-Džazzárova mešita - studna

Al-Džazzárova mešita - interiér

 Al-Džazzárova mešita - interiér

Pod stropem, kolem dokola kupole je vepsána celá jedna súra z Koránu.

Al-Džazzárova mešita - interiér

Velká část stavebního materiálu, především zdobené římské sloupy na nádvoří mešity, pochází ze starobylé přímořské Ceasarey.

Al-Džazzárova mešita - nádvoří

Na Al-Džazzára narazíte v Akku opravdu na každém kroku. Nejen, že je tu po něm pojmenována pevnost, mešita a hlavní promenádní ulice, ale také turecké lázně, které nechal postavit v 80. letech 18. století inspirován lázněmi v římském stylu. Sloužily prý nejen jako rituální lázeň k náboženské očistě, ale také jako významné společenské centrum, kde se setkávali občané Akka napříč společenskými vrstvami a kde bylo vůbec poprvé v tomto městě možné svobodně vyslovit jakýkoli názor. Al-Džazzár má také na svědomí dokončení výstavby městských hradeb. Akkské hradby mají tvar pětiúhelníku a jejich stavbu započal na základech starých křižáckých obranných valů v roce 1750 arabsko-beduínský vládce Daher El-Omar. Právě Al-Džazzár se však zasloužil o to, že hradby zesílily tak, že odolaly mj. i útokům Napoleonových vojáků.

Z přímořského Akka pokračovala naše cesta do Dolní Galileje, do Kafr Kanna, rodného městečka Valida Chouryho, jenž kdysi studoval v Brně práva s Janovou nevlastní mámou. A právě Valid byl po tři dny naším hostitelem.

Kafr Kanna (hebr. כָּפְר כָּנָא, arab. كفر كنا) či také Kanna, Kefar Kanna nebo Chirbet Kanna je ztotožňována s biblickou Kánou Galilejskou, uváděnou v Janově evangeliu jako místo Ježíšova prvního zázraku, přeměny vody ve víno. Na Kostelní ulici se nachází  hned tři kostely připomínající Ježíšův zázrak, a sice františkánská Natanaelova kaple, pravoslavný kostel sv. Jiří a konečně Františkánský svatební kostel.

Jan a Hanele před Františkánským svatebním kostelem

Stejně jako pravoslavní i františkáni věří, že minimálně jeden z džbánů v kostele je oním, který sehrál roli na svatební hostině v Káně při prvním Ježíšově zázraku.

 džbány ve Františkánském svatebním kostele

Ostatně zázračné napojení svatebčanů vodou přeměněnou ve víno připomíná i nejedna mozaika nad nejedním krámkem.

přeměna vody ve víno

Nedaleko Kostelní ulice se nachází také Validova arabská křesťanská základní škola.

Valid a Jan

Dnes je Kafr Kanna etnicky čistě arabská, z čehož 83 % tvoří muslimové a 13 % křesťané. Původně zde také žila židovská komunita, která ovšem v 17. století zanikla. Židé věří, že je zde pohřbený rabín Šimon ben Gamliel.

Srdcem Dolní Galileje a poutním místem je Nazaret (hebr. Naceret נָצֶרֶת, arab. An-Násira či An-Naseríja الناصرة), největší arabské izraelské město a místo Ježíšova dětství. Nazarety jsou však v podstatě dnes dva - Nazaret, čistě arabský, ať už muslimský, anebo křesťanský, a Horní Nazaret (hebr. Nacrat Ilit נָצְרַת עִלִית, arab. ناصيرات عيليت), kde žijí společně Arabové i Židé. 

nazaretský kanál

O Nazaretu nenajdeme žádnou zmínku ani v Tanachu (Starém zákoně), ani v Talmudu, tudíž za Ježíšova života šlo pravděpodobně o malou a nevýznamnou obec, z níž se poutní místo stalo jen díky své spojitosti s Ježíšovým životem. Nachází se tu hned několik kostelů, spjatých s Ježíšem. Na místě, kde se podle pravoslavné tradice Panna Marie dozvěděla o svém požehnaném stavu od archanděla Gabriela, na pozůstatcích pramene, z něhož Marie ve chvíli setkání s archandělem Gabrielem nabírala vodu, byl postaven Pravoslavný kostel sv. Gabriela.

Pravoslavný kostel sv. Gabriela - místo zvěstování

Pravoslavný kostel sv. Gabriela

Významným křesťanským poutním místem je také Kostel sv. Josefa z roku 1914, vybudovaný na zbytcích staršího kostela ze 12. století, a to na místě, kde podle křesťanské legendy stávala Josefova tesařská dílna a později tzv. Josefův dům. V podzemí kostela jsou jeskyně a zachovala se zde také mikve (hebr. מִקְווֶה) - židovská rituální lázeň, protože jakkoli se Ježíš většině lidí spojuje s křesťanstvím, jeho rodiče byli Židé a podle židovské tradice také sestupovali do mikve k rituální očistě po sedmi schůdcích jako po symbolických sedmi dnech stvoření světa.

Kostel sv. Josefa

Kostel sv. Josefa - mikve v Josefově domě

Je-li však Nazaret srdcem Dolní Galileje, pak srdcem Nazaretu je Bazilika Zvěstování, moderní katolický kostel, postavený teprve v roce 1969 na základech starších církevních staveb z doby byzantské a z období křižáckých výprav. 

 Bazilika Zvěstování a čtyři grácie (tři arabské a jedna česká)

Na dveřích Baziliky Zvěstování je vyobrazen celý Ježíšův život.

Bazilika Zvěstování 

Bazilika Zvěstování je kostel vrstvený, dvoupatrový, rafinovaně a elegantně snoubící staré a nové, dolní a horní, šedé a barevné, hrubé a jemné. Dole se nachází Grotto čili jeskyně Zvěstování, tradičně označovaná za místo, kde archanděl Gabriel zvěstoval Marii, že porodí Spasitele. 

Bazilika Zvěstování - dole
 

Grotto, jeskyně Zvěstování

 Grotto, jeskyně Zvěstování

Zezdola nahoru a opačně existuje průhled, který zároveň umocňuje fantastické akustické vlastnosti baziliky. 

 Bazilika Zvěstování - pohled zezdola nahoru

Po výstupu nahoru se pak otevře dechberoucí jednoduchý syrový strop, připomínající svým tvarem  zevnitř kalich lilie. Nahoře se nacházejí obrazy Marie s Ježíškem věnované nejrůznějšími národy a státy světa.

Bazilika Zvěstování - nahoře

 Bazilika Zvěstování - strop-kalich lilie

Bazilika Zvěstování - nahoře

  Bazilika Zvěstování - Marie s Ježíškem

Bazilika Zvěstování - Marie s Ježíškem

Bazilika Zvěstování - Marie s Ježíškem

Bazilika Zvěstování - Marie s Ježíškem

Bazilika Zvěstování má tvar lilie bělostné, známé také jako lilie Panny Marie, která svou bílou barvou symbolizuje Mariinu čistotu a neposkvrněné početí. Tvar lilie se také opakuje v detailech interiéru.

   Bazilika Zvěstování - lampy-lilie

Své putování po zimní Galileji jsme otevřeli akkskou lilií a uzavřeli lilií nazaretskou. A i když je lilie bílá jako padlý sníh, po sněhu ani vidu, ani slechu.

Čtvrtý izraelský kvíz zní: Kolik lilií jste napočítali?