Čekání na Godota aneb Ako chutí moc

Jom ha-zikaron (hebr. יוֹם הַזִיכָּרוֹן) čili Památný den, letos připadnuvší na 19. dubna, je den zasvěcený izraelským vojákům padlým v bojích. Je to jeden z mála dní židovského kalendáře, který se neslaví nikde v diaspoře, a tudíž jsem jeho průběh mohla zažít jedině v Izraeli. Navíc nám i naše milovaná lektorka Orly doporučovala vydat se do ulic nebo na Herzlovu horu, abychom viděli, jak se tento den v Izraeli slaví. Vybrala jsem si tedy Herzlovu horu, na níž se památný izraelský den změnil v absurdní drama.

Při vstupu na Herzlovu horu dostal každý zdarma vodu a text kadiše na kartičce. Ovšem zde příjemnosti skončily. Poté, co jsem prošla různými sekcemi seřazenými podle národností vojáků a válek, v nichž padli...,

kadiš za izraelského vojáka

...dostala jsem se do velkého proudu směřujícího na hlavní slavnost na samém vrchu hory. 

Jom ha-zikaron

Den izraelských vojáků padlých v bojích 

Zařadila jsem se trpělivě do fronty, tak trpělivě, jak to Izraelci neumějí, ale mou trpělivost po půlhodinovém čekání na vstup a po více než půlhodinovém výslechu a prohlídce zdolali. Jako takřka pokaždé, když jsem se kdekoli při prohlídkách dostala k ženě, byla na mě vyslýchající nepříjemná už od samého začátku. Náš dialog by potěšil snad jedině Václava Havla, Eugena Ioneska či Samuela Becketta...

Ona: Máte tady někoho pochovaného?

Já:    Ne.

Ona: Proč jste sem tedy přišla?

Já:    Protože nám doporučili na univerzitě, abychom se šli podívat, jak se tento památný den slaví, když už studujeme v Izraeli.

Ona: Kdo vám to doporučil?

Já:    Moje lektorka.

Ona: Jak se jmenuje vaše lektorka?

Já:    Orly a Avišag.

Ona: Tak Orly, nebo Avišag?

Já:    Orly i Avišag, máme dvě lektorky.

Ona: Dejte mi na ně telefon.

Já:    Neznám jejich telefon, jen email.

Ona: Tak mi dejte telefon na Hebrejskou univerzitu.

Já:    Neznám zpaměti telefon na Hebrejskou univerzitu.
Ona: Jak to, že neznáte telefon na Hebrejskou univerzitu, když tam studujete?
Já:    Nikdy jsem ho nepotřebovala. Mám ji za rohem, když něco potřebuji vyřídit, tak tam za pět minut dojdu.

Intermezzo 1: Ona poodchází, prosí kolegy o telefon na Hebrejskou univerzitu. Následuje neúspěšný telefonát na Hebrejskou univerzitu, kde mají zaměstnanci volno. Pokračuje tedy ve výslechu.

Ona: Co studujete na Hebrejské univerzitě?

Já:    Judaistiku.

Ona: Proč studujete judaistiku?

Já:    Protože se mi to líbí.

Ona: Proč se vám to líbí?

Já:    Prostě se mi to líbí. Je to totéž, jako si vybrat češtinu nebo historii nebo polštinu.
Ona: To není totéž. Proč studujete judaistiku?

Já:    Už jsem vám to říkala, protože se mi líbí a protože mě zajímá.
Ona: Proč se vám líbí a proč vás zajímá?

Já:    Protože jsem z malého městečka, kde byla významná židovská čtvrť, tak jsem se o to začala zajímat.

Ona: Proč jste z toho městečka?

Já:    Protože jsem se tam narodila.

Ona: Proč jste se narodila?

Já:    Pardon, já nechtěla, ale moji rodiče mě chtěli.

Intermezzo 2: Ona se rozhlédne k vedlejší frontě a otočí se zpátky ke mně.

Ona: Odkud znáte toho muže?

Já:    Jakého muže?

Ona: Toho (ukáže do druhé fronty na podobného nešťastníka jako já). Kdy jste ho viděla naposledy?

Já:    Toho pána jsem v životě neviděla.

Intermezzo 3: Ona volá znovu na Hebrejskou univerzitu, čtvrtý pokus je úspěšný. Po kladné odpovědi ohledně mého studia položí telefon, blahosklonně se usměje a pošle mě po půlhodinovém výslechu na slunci bez vody do další fronty na detektory kovů a snímání otisků.

Když mě po hodině vyslechnou, vyžízní, zdetekují a proskenují skrz naskrz, jsem vpuštěna dovnitř. Vcházím na hlavní prostranství a... vidím posledního kameramana, jak si balí fidlátka. Finito. Všichni ti dvacetiletí nabubřelí spratci vyslýchající mě ve frontě věděli, že hlavní program už skončil, přesto jako stroj provedli, co mají.

Cestou dolů z hory hoře, hory plné pochovaných izraelských vojáků, tak mladých, že nestihli zarogantnět, míjím tišiny plné spadlých šišek a suše si připomínám sudetské přísloví: Když mají stromy hodně šišek, bude válka.

Když mají stromy hodně šišek, bude válka.

Cestou zpět na kolej nic nejezdí, jak má, obvyklý izraelský balagán, a tak jdu tu hodinu a půl pěšky polykajíc slzy a jako ty bodláky za plotem - otevřená, sevřená, nabodnutá.

otevřená, sevřená, nabodnutá