Jom ha-zikaron (hebr. יוֹם הַזִיכָּרוֹן) čili Památný den, letos připadnuvší na 19. dubna, je den zasvěcený izraelským vojákům padlým v bojích. Je to jeden z mála dní židovského kalendáře, který se neslaví nikde v diaspoře, a tudíž jsem jeho průběh mohla zažít jedině v Izraeli. Navíc nám i naše milovaná lektorka Orly doporučovala vydat se do ulic nebo na Herzlovu horu, abychom viděli, jak se tento den v Izraeli slaví. Vybrala jsem si tedy Herzlovu horu, na níž se památný izraelský den změnil v absurdní drama.
Při vstupu na Herzlovu horu dostal každý zdarma vodu a text kadiše na kartičce. Ovšem zde příjemnosti skončily. Poté, co jsem prošla různými sekcemi seřazenými podle národností vojáků a válek, v nichž padli...,
kadiš za izraelského vojáka
...dostala jsem se do velkého proudu směřujícího na hlavní slavnost na samém vrchu hory.
Jom ha-zikaron
Den izraelských vojáků padlých v bojích
Zařadila jsem se trpělivě do fronty, tak trpělivě, jak to Izraelci neumějí, ale mou trpělivost po půlhodinovém čekání na vstup a po více než půlhodinovém výslechu a prohlídce zdolali. Jako takřka pokaždé, když jsem se kdekoli při prohlídkách dostala k ženě, byla na mě vyslýchající nepříjemná už od samého začátku. Náš dialog by potěšil snad jedině Václava Havla, Eugena Ioneska či Samuela Becketta...
Ona: Máte tady někoho pochovaného?
Já: Ne.
Ona: Proč jste sem tedy přišla?
Já: Protože nám doporučili na univerzitě, abychom se šli podívat, jak se tento památný den slaví, když už studujeme v Izraeli.
Ona: Kdo vám to doporučil?
Já: Moje lektorka.
Ona: Jak se jmenuje vaše lektorka?
Já: Orly a Avišag.
Ona: Tak Orly, nebo Avišag?
Já: Orly i Avišag, máme dvě lektorky.
Ona: Dejte mi na ně telefon.
Já: Neznám jejich telefon, jen email.
Ona: Tak mi dejte telefon na Hebrejskou univerzitu.
Já: Neznám zpaměti telefon na Hebrejskou univerzitu.
Ona: Jak to, že neznáte telefon na Hebrejskou univerzitu, když tam studujete?
Já: Nikdy jsem ho nepotřebovala. Mám ji za rohem, když něco potřebuji vyřídit, tak tam za pět minut dojdu.
Intermezzo 1: Ona poodchází, prosí kolegy o telefon na Hebrejskou univerzitu. Následuje neúspěšný telefonát na Hebrejskou univerzitu, kde mají zaměstnanci volno. Pokračuje tedy ve výslechu.
Ona: Co studujete na Hebrejské univerzitě?
Já: Judaistiku.
Ona: Proč studujete judaistiku?
Já: Protože se mi to líbí.
Ona: Proč se vám to líbí?
Já: Prostě se mi to líbí. Je to totéž, jako si vybrat češtinu nebo historii nebo polštinu.
Ona: To není totéž. Proč studujete judaistiku?
Já: Už jsem vám to říkala, protože se mi líbí a protože mě zajímá.
Ona: Proč se vám líbí a proč vás zajímá?
Já: Protože jsem z malého městečka, kde byla významná židovská čtvrť, tak jsem se o to začala zajímat.
Ona: Proč jste z toho městečka?
Já: Protože jsem se tam narodila.
Ona: Proč jste se narodila?
Já: Pardon, já nechtěla, ale moji rodiče mě chtěli.
Intermezzo 2: Ona se rozhlédne k vedlejší frontě a otočí se zpátky ke mně.
Ona: Odkud znáte toho muže?
Já: Jakého muže?
Ona: Toho (ukáže do druhé fronty na podobného nešťastníka jako já). Kdy jste ho viděla naposledy?
Já: Toho pána jsem v životě neviděla.
Intermezzo 3: Ona volá znovu na Hebrejskou univerzitu, čtvrtý pokus je úspěšný. Po kladné odpovědi ohledně mého studia položí telefon, blahosklonně se usměje a pošle mě po půlhodinovém výslechu na slunci bez vody do další fronty na detektory kovů a snímání otisků.
Když mě po hodině vyslechnou, vyžízní, zdetekují a proskenují skrz naskrz, jsem vpuštěna dovnitř. Vcházím na hlavní prostranství a... vidím posledního kameramana, jak si balí fidlátka. Finito. Všichni ti dvacetiletí nabubřelí spratci vyslýchající mě ve frontě věděli, že hlavní program už skončil, přesto jako stroj provedli, co mají.
Cestou dolů z hory hoře, hory plné pochovaných izraelských vojáků, tak mladých, že nestihli zarogantnět, míjím tišiny plné spadlých šišek a suše si připomínám sudetské přísloví: Když mají stromy hodně šišek, bude válka.
Když mají stromy hodně šišek, bude válka.
Cestou zpět na kolej nic nejezdí, jak má, obvyklý izraelský balagán, a tak jdu tu hodinu a půl pěšky polykajíc slzy a jako ty bodláky za plotem - otevřená, sevřená, nabodnutá.
Na kurzu hebrejštiny na univerzitě jsme měli v jarním semestru zpracovat projekt - napsat 6 slohovek na vybraná témata a 6 shrnutí novinových článků z předních izraelských periodik. Pominu-li kontroverzní novinová témata (poškození památníku šoa v krakovském Płaszowě, vyhoštění proslulého americkožidovského lingvisty Naoma Chomského z Izraele kvůli zaměřované přednášce na arabské univerzitě, módní reklamu v sicilském Palermu s Hitlerem v růžovém "Nenásleduj svého vůdce", ukradení nástěnných obrazů Bruna Schulze z Landauovy vily v Drohobyči pracovníky památníku Jad vašem, odstranění slavných graffiti z izraelské zdi v Betlémě a útok izraelského komanda na flotilu míru v Gaze), která jsem zpracovávala, vybrala jsem si jako jedno ze slohových témat מהי ירושלים שלי? / Mahi Jerušalajim šeli? (Co je to můj Jeruzalém?)
Naomi Šemer napsala kdysi píseň יְרוּשָׁלַיִם שֶׁל זָהָב
וְשֶׁל נֶחושֶׁת וְשֶׁל אוֹר / Jerušalajim šel zahav vešel nechošet vešel or (Jeruzalém ze zlata, z mědi a světla), kterou proslavila svým neuvěřitelným hlasem Ofra Haza a kterou česky krásně otextoval Josef Prudil. Je v ní svíravá nostalgie po milovaných místech Jeruzaléma, jediného místa na světě, v němž modlitby nikdy neusínají a v němž přesto dodnes není mír.
Zlatá, měděná a bílá jsou dominantními barvami Jeruzaléma. Slovo kipa, kterou si většina lidí v Evropě vybaví jako jarmulku, označuje v hebrejštině nejen pokrývku hlavy, ale i kupole synagog, chrámů a mešit, jimiž je Jeruzalém posetý. Krásně je to vidět při prohlídce z jeruzalémských hradeb...
minaret u Jaffské brány
kostel Nanebevzetí Panny Marie
židovská čtvrť a synagoga Churva
synagoga Churva
chrám Božího hrobu
trh před Damašskou bránou klíčovou dírkou hradeb
trh před Damašskou bránou
súk Al-Wad - arabský trh za Damašskou bránou -
páteř Starého města
zlatá kupole mešity Skalní dóm mezi solárními barely
arabský fotbal "před mešitou Skalní dóm"
kupole-kipy Chrámové hory -
ironií historie kupole mešit Al-Aksá (vlevo) a Skalní dóm (vpravo), nikoli kipa jeruzalémského chrámu
jako by slunce zapadalo do hradeb
kočka v hradbách
boty v povětří
kupole Olivové hory - kostela Marie Magdaleny a kostela Všech národů
kupole Olivové hory - pravoslavný kostel Marie Magdaleny
kupole Olivové hory a Chrámové hory - lampa kostela Marie Magdaleny a střecha mešity Skalní dóm
Olivová hora a turistická karavana
kupole Vyhlídkové hory / Har ha-cofim - můj muž v popředí, má univerzita v pozadí
kipy, kupole, střechy
Hebrejština stejně jako čeština dodnes uchovává zbytky duálu. Ovšem duálová koncovka může v hebrejštině označovat jak věci v páru, tak v sobě nést význam dvojnásobné důležitosti - ייִם / -ajim. Proto מַייִם / majim je voda, bez níž není חַייִם / chajim čili život, מִצְרַייִם / Micrajim je podvojný Egypt, bez nějž by nebylo otroctví, ale ani vědomí svobody, שָׁמַייִם / šamajim jsou nebesa, bez nichž by nebylo nic, a יְרוּשָׁלַיִם / Jerušalajim, Jeruzalém ze zlata, z mědi a záře tajemství je srdcem víry, pupkem světa, druhem palimpsestu.
Naše druhá -
jarní - cesta do Galileje se odehrávala po stopách modré, a to převážně
po Horní Galileji. Naším cílem byla mj. i dvě ze čtveřice posvátných
měst judaismu, mezi něž patří Jeruzalém, Hebron, Safed a Tiberias.
Přičemž Jeruzalém, z nějž jsme vyjížděli, je posvátný také pro
křesťanství a islám, a Hebron pak jako Abrahámovo pohřebiště také pro
islám.
Safed
(hebr. Cfat צְפַת, arab. صفدSafad),
kolébka
židovského mysticismu, se rozkládá na zelených svazích Horní Galileje v
nádherné krajině.
Safed
ve svazích Horní Galileje
Podle
židovské
tradice založili Safed po potopě světa Noemovi synové, ale první písemné
zmínky pocházejí až z římského období. V Tanachu
(Starém zákoně) o něm žádnou zmínku nenajdeme, posvátným městem se stal
až v souvislosti s přílivem sefardských Židů z Pyrenejského poloostrova,
odkud prchali před inkvizicí - po roce 1492 ze Španělska (hebr. Sfarad ,סְפָרַד
odtud pojmenování sefardští Židé)a
po roce 1498 také z Portugalska, kde dočasně po ono
šestileté mezidobí našlo útočiště 100 000 španělských Židů.Sefardští Židé tehdy prchali do severní Afriky (např.
do Etiopie, kde se promísili s původním africkým obyvatelstvem - tzv.
falášové, dnešní černošští židovští občané Izraele)a právě do Palestiny.Tak
se do země zaslíbené dostalo mnoho významných židovských učenců a rabínů
a Safed se proměnil v centrum židovského mysticismu, kabaly.
Slovo kabala (hebr. קַבָּלָה) doslova znamená "přijetí",
jde o odvozeninu od hebr. slovesa lekabelלְקַבֵּל, tj. přimout. Slovem
kabala se tedy myslí přijetí tradice a její podstatou je doplnit
tradiční židovskou interpretaci bible. Pojednává o podstatě božského
principu, o stvoření, původu a údělu duše a dalších náboženských
problémech.
Jedním z
jejích hlavních propagátorů byl rabi Jicchak
Luria, zakladatel tzv. luriánské kabaly. Krom něj a jeho žáků
přicházely do Safedu skupiny Židů z celé Evropy a také ze severní
Afriky. Tehdejší početnou a prosperující židovskou komunitu, čítající 10
000 duší, však v 18. a 19. století sužovaly epidemie, nájezdy drúzů a
vše dokonalo zemětřesení, které zabilo právě polovinu obce. Částečně se
obec rozšířila přílivem nových emigrantů - ruských Židů a tzv. perušim,
asketických Židů, kteří se považují za žáky Gaona z Vilna.
Safed se
etnicky
velice měnil ve 20. století - zatímco v roce 1929 po opakovaných
arabských útocích řada Židů odešla, tak po založení Státu Izrael v roce
1948 naopak odešli z města Arabové a Safed se stal výhradně židovským
městem. Mezi tehdejšími arabskými uprchlíky byla i rodina pozdějšího
prezidenta Palestinské samosprávy Mahmúda Abbáse.
Safed mi
podobně jako Akko připomínal něčím Třebíč -
malinké městečko s významnou židovskou historií, labyrintem židovských
uliček, zasazené v prudkém kopci, které dlouho zůstávalo stranou zájmu
turistů místních i zahraničních, ale v posledních letech si jeho půvab
objevují lidé z celého světa. Na rozdíl od Třebíče, která se může pyšnit
"jen" dvěma synagogami, je jimi Safed doslova posetý. Hned dvě jsou
zasvěceny zmíněnému Jicchaku Luriovi, a sice nejstarší safedská Sefardská
Ariho synagoga z roku 1522, momentálně nepřístupná, a Aškenázská
Ariho synagoga z poloviny 16. století založená sefardskými Židy,
žáky rabína Mošeho Cordovera. Ono אר״י / Ari v názvu je akronym slov אָדוֹנֵנוּ רַבֵּינוּ יִצְחַק / Adonejnu
rabejnu Jicchak a znamená "náš pán, náš rabín Jicchak".
Aškenázská
Ariho synagoga
Aškenázská
Ariho synagoga - detail oken
zvenčí
Aškenázská
Ariho synagoga - detail oken
zvenčí
Aškenázská Ariho synagoga byla zničena během
velkého
zeměstřesení v roce 1837 a její rekonstrukce byla dokončena po 20
letech, což odráží i nápis nad vchodem:
(Ma nore ha-makom ha-ze,
ze
be... maran ha-Ari z"l (zichrono livracha) be-šnat "umikdaši tir´u"),
tj. Co je hrozné, toto místo, to je... jejich pán, Ari, jeho památka
budiž požehnána, v roce "mou svatyni uvidíte"). Klíč k obnově synagogy
se skrývá na posledním řádku. Za abstraktní מִקַדְשִׁי
תִֹיֹרְֹאֹוֹּ "mou svatyni uvidíte" je
třeba si dosadit číselnou hodnotu těch písmen, která mají nad sebou
tečku naznačující dvojí čtení - doslovné a číselné:ת
= 400 + י = 10 + ר = 200 +א =1
+ ו = 6. Součet 617 označuje tzv. malý
letopočet, tedy židovský letopočet od stvoření světa, od nějž je
odpáraná velká číslice 5000, jelikož abeceda končí 400, a tak
bychom se k
řádu tisíců nedopísmenkovali a tesař nedotesal. Abychom dostali
křesťanský letopočet, k malému židovskému letopočtu je třeba přičíst
1240. A skutečně 617 + 1240 = 1857!
V
roce 1857 mou svatyni uvidíte!
Aškenázská
Ariho synagoga - detail oken
zevnitř
Aškenázská Ariho synagoga - detail
lustru
Aškenázská
Ariho synagoga - detail sloupu
Aškenázská
Ariho synagoga - východní
stěna a aron ha-kodeš (svatostánek)
Aškenázská
Ariho synagoga -pult pro
chazana (kantora, předzpěváka v synagoze)
Aškenázská
Ariho synagoga má rozložení obvyklé jako ve všech synagogách. Ovšem
někde je bima zastřešena kupolí, zatímco zde je nesena čtyřmi
sloupy, které mají připomínat čtyři pramatky židovského národa (Sára,
Rebeka, Lea, Ráchel) a čtyři posvátná města judaismu (Jeruzalém, Hebron,
Safed, Tiberias).
Aškenázská
Ariho synagoga -bima (řečniště
pro čtení z Tóry)
Během první arabsko-izraelské války v roce 1948
se do této
synagogy ukryli místní obyvatelé. Synagoga byla sice poškozena
šrapnelem, který vletěl dovnitř, ale nikdo ze Safeďanů nebyl zraněn.
Podobně
dramatický a kuriózně symbolický osud měla i Abuhavova synagoga. Byla postavena v 16.
století a nese jméno rabína Jicchaka Abuhava, jenž prý osobně napsal
tzv. Abuhavovu Tóru, která je uložena v jižní (!) stěně synagagy, v
aron ha-kodeši, tj. svatostánku, a vyjímá se pouze 3x ročně: na יֹום כִּיפּוּר / Jom kipur
(Den smíření), שָׁבוּעוֹת / Šavuot (letnice)
a רֹאשׁ הַשָׁנָה / Roš ha-šana
(Nový rok),
její svatost se totiž zrcadlí i v akronymu utvořeném z názvů těchto tří
svátků: כָּשֵׁר / k-š-r čili košer.
A místní Židé věří, že to byla právě její
svatost, která ochránila jižní, k Jeruzalému orientovanou, stěnu
synagogy, která jediná přežila bez úhony ono velké zemětřesení v roce
1837.
Abuhavova
synagoga
Abuhavova
synagoga - detail oken
Abuhavova
synagoga - detail oken
Naopak jako jediná
zůstala ničivým zemětřesením
zcela nedotčena Alšejchova synagaga, která je sice nepřehlédnutelná díky
jasně modrým vratům, nad nimiž se skví nápis:
(Zot bejt ha-kneset šel
rabi Moše Alšejch), tj. Toto je Alšejchova synagoga, který jako by zval
ke vstupu, ovšem vstoupit nebylo možno.
Alšejchova synagoga
Tajemstvím
zahalené, nepřístupné,
pro nás zůstaly i zbylé synagogy - Synagoga Josefa Kara,
pojmenovaná po vrchním safedském rabínovi, autorovi proslulé knihy
Šulchan aruch (Prostřený stů) pojednávající o židovském právu, i Synagoga
Josiho Banaana, pojmenovaná po tzv. "bílém cadikovi", který proslul
zázrakem proměny černých kuřat v bílá na svátek Jom kipur.
Otevřeno
zato bylo muzeum Bejt
ha-Meiri s nádhernými vitrážovými okny, které nám dalo nahlédnout pod
pokličku safedské historie v podobě starých svitků Tór, synagogálních
opon zv. parochet, žehliček, valch, singrovek, "pravěké" ledničky či
reliktního nočníku.
Muzeum
Bejt ha-Meiri - vitráž
Muzeum Bejt ha-Meiri - vitráž
Muzeum
Bejt ha-Meiri - vitráž
Muzeum
Bejt ha-Meiri - Safed
kdysi - svitek Tóry
Muzeum Bejt ha-Meiri - Safed
kdysi - parochet (synagogální opona)
Muzeum
Bejt ha-Meiri - Safed
kdysi - žehličky
Muzeum
Bejt ha-Meiri - Safed
kdysi - valchy
Muzeum Bejt ha-Meiri - Safed
kdysi - singrovka
Muzeum
Bejt ha-Meiri - Safed
kdysi - lednička-mraznička z roku raz dva
Muzeum
Bejt
ha-Meiri - Safed kdysi, Safed dnes
Když
vás unaví exponáty, je možné jen tak bloumat uličkami nazdařbůh...
... klouzat po modré...
a lovit momentky...
Příjemně ukolébáni modrým safedským světlem
jsme si ustlali
vedle židovského hřbitova, na němž jsou pohřbeny ve staré části
ve svahu s výhledem na galilejské vrchy největší rabínské a kabalistické
osobnosti středověku - Jicchak Luria, Josef Karo, Šlomo
Elkabec - a v části nové např. rodina zavražděného izraelského
premiéra,
safedského rodáka Jicchaka Rabina.
Zabili
nám Jicchaka Rabina...
hrob
Josefa Kara
hrob
Jicchaka Lurii
hrob
Šloma Elkabece
modlitební
zázemí
WC?
Nikoli! Příchod k hrobům kabalistů - muži zvlášť, ženy
zvlášť..
A jaký výhled mají mrtváčci?
Jaký
výhled mají Jicchak Luria, Josef Karo a Šlomo Elkabec?
A jaký výhled
mají živáčci?
A tak, jako jsme
po modrém
světle do Safedu vpluli, tak jsme z něj zase po špičkách odešli, Boží
oko před námi, Boží oko nad námi.
Po modré jsme
pokračovali až k
hladině
Galilejského jezera do dalšího posvátného města - Tiberiady.
Ovšem Tiberiada
(hebr.
Tverja טְבֵרְיָה, arab. Tabaríjaطبريا), město, kde
sídlil Sanhedrin, nejvyšší židovský soud,
kde byla sepsána Mišna a vytvořena masoretská (tradiční) vokalizace
hebrejštiny, slibovala posvátnost a památky, ale vydala nám jen městský
hluk, špínu a nevkusné hroby světců. Františkánský kostel byl obehnán
vysokou zdí a zhola nepřístupný a ze slibovaných dvou mešit stály
uprostřed rozrůstající se konzumní nákupní zóny trosky jedné z nich.
mešita Al-Omari
mešita Al-Omari
Hroby světců se nacházejí těsně vedle několikaproudové
silnice, beton a nevkus, nevkus a beton.
příchod k hrobům
Jochanan ben Zakaje a rabiho
Mošeho ben Maimona (Rambama)
Snad mi Jochanan
ben Zakaj, vůdce povstalců na Masadě, a slavný rabín Moše ben
Maimon prominou, ale Tiberiada je dnes nejkrásnější z bezpečné
vzdálenosti přes celé Galilejské jezero, a když už to musí být zblízka,
tak jedině za podmínky, že si dáte ševarmu v lafě a uvidíte bavlník.
Tiberiada
Na druhé straně Galilejského
neboli Genezaretského jezera, jemuž Izraelci říkají Kineretské moře
(hebr. Jam Kineret יָם כִּנֶרֶת) jsme si ustlali na okraji banánové plantáže,
kde se spalo neuvěřitelně měkce, neboť půda byla nádherně kyprá a
nekamenitá.
Jan a banánovník
Večer i ráno nám
Galilejské jezero čili Kineretské moře nabídlo měkké světlo své čiré
modré hladiny.
Po
modrém světle uléháme...
...
a po modrém světle
vstáváme.
Jelikož jsme si ustlali nedaleko vesnice označované jako
Capernaum (hebr. Kfar Nachum כְּפַר נַחוּם), kde Ježíš
kázal ve staré synagoze a kde je dodnes archeologické naleziště a
nádherný pravoslavný klášter Dvanácti apoštolů, přivstali jsme si na návštěvu
těch míst. Klášter, velmi dobře renovovaný, byl opravdovou oázou ticha,
přehlídkou barev, exotické květeny a pestrobarevného ptactva.
pravoslavný
monastýr 12 apoštolů
přehlídka nachumské květeny
přehlídka nachumské květeny
přehlídka nachumské květeny
přehlídka
nachumského ptactva
Z Kfar Nachum bohužel nic nejezdí do Národního
parku Jehudija, který byl posledním cílem naší cesty, neboť městská
doprava objíždí jezero nelogicky kyvadlově jen v jednom směru. Ale
Komenský byl moudrý muž, když říkal "brána jazyků otevřená", jazyky mi
vždy otevírají brány tam, kam někteří turisti nemohou. A tak se nám
podařilo stopnout Rona, asi čtyřicetiletého velice milého Izraelce,
který nadšen mou hebrejštinou nás oproti svému původnímu záměru zavezl
až k bráně národního parku a nakonec mi zanechal na sebe telefon s tím,
že kdybych se kdykoli v oblasti jezera ocitla v úzkých a bez možnosti
přepravy, ať mu zavolám, že pro mě přijede a poposune mě, kam potřebuji.
Národní park Jehudija na jižním okraji
Golanských výšin je poměrně rozsáhlý komplex a vzhledem k tomu, že bylo
období mezi svátky, kdy cestuje mnoho ortodoxních Židů po Izraeli na
výlet a byl jich plný park, jsme si zcela symbolicky vybrali klidnější
modrou stezku, která nás zavedla ke krásným vodopádům a Mešušimským
jezerům. A jedno jezírko, či spíš tůňku jsme otestovali koupelí, voda
byla skvostná, příjemné svlažení v veskrze letním dni.
Golanské výšiny
Golanské výšiny
Jan - modré nebe nad námi,
modrá stezka před námi
Mešušimské jezero
koupel v Mešušimském jezeře
jehudijské jaro
jehudijské jaro
jehudijské jaro pod Golanskými
výšinami
Další izraelský kvíz zní - proč je dominantní barvou Safedu právě modrá?