Hanele

neděle 29. srpna 2010

Čekání na Godota aneb Ako chutí moc

Jom ha-zikaron (hebr. יוֹם הַזִיכָּרוֹן) čili Památný den, letos připadnuvší na 19. dubna, je den zasvěcený izraelským vojákům padlým v bojích. Je to jeden z mála dní židovského kalendáře, který se neslaví nikde v diaspoře, a tudíž jsem jeho průběh mohla zažít jedině v Izraeli. Navíc nám i naše milovaná lektorka Orly doporučovala vydat se do ulic nebo na Herzlovu horu, abychom viděli, jak se tento den v Izraeli slaví. Vybrala jsem si tedy Herzlovu horu, na níž se památný izraelský den změnil v absurdní drama.

Při vstupu na Herzlovu horu dostal každý zdarma vodu a text kadiše na kartičce. Ovšem zde příjemnosti skončily. Poté, co jsem prošla různými sekcemi seřazenými podle národností vojáků a válek, v nichž padli...,

kadiš za izraelského vojáka

...dostala jsem se do velkého proudu směřujícího na hlavní slavnost na samém vrchu hory.

Jom ha-zikaron

Den izraelských vojáků padlých v bojích

Zařadila jsem se trpělivě do fronty, tak trpělivě, jak to Izraelci neumějí, ale mou trpělivost po půlhodinovém čekání na vstup a po více než půlhodinovém výslechu a prohlídce zdolali. Jako takřka pokaždé, když jsem se kdekoli při prohlídkách dostala k ženě, byla na mě vyslýchající nepříjemná už od samého začátku. Náš dialog by potěšil snad jedině Václava Havla, Eugena Ioneska či Samuela Becketta...

Ona: Máte tady někoho pochovaného?

Já: Ne.

Ona: Proč jste sem tedy přišla?

Já: Protože nám doporučili na univerzitě, abychom se šli podívat, jak se tento památný den slaví, když už studujeme v Izraeli.

Ona: Kdo vám to doporučil?

Já: Moje lektorka.

Ona: Jak se jmenuje vaše lektorka?

Já: Orly a Avišag.

Ona: Tak Orly, nebo Avišag?

Já: Orly i Avišag, máme dvě lektorky.

Ona: Dejte mi na ně telefon.

Já: Neznám jejich telefon, jen email.

Ona: Tak mi dejte telefon na Hebrejskou univerzitu.

Já: Neznám zpaměti telefon na Hebrejskou univerzitu.
Ona: Jak to, že neznáte telefon na Hebrejskou univerzitu, když tam studujete?
Já: Nikdy jsem ho nepotřebovala. Mám ji za rohem, když něco potřebuji vyřídit, tak tam za pět minut dojdu.

Intermezzo 1: Ona poodchází, prosí kolegy o telefon na Hebrejskou univerzitu. Následuje neúspěšný telefonát na Hebrejskou univerzitu, kde mají zaměstnanci volno. Pokračuje tedy ve výslechu.

Ona: Co studujete na Hebrejské univerzitě?

Já: Judaistiku.

Ona: Proč studujete judaistiku?

Já: Protože se mi to líbí.

Ona: Proč se vám to líbí?

Já: Prostě se mi to líbí. Je to totéž, jako si vybrat češtinu nebo historii nebo polštinu.
Ona: To není totéž. Proč studujete judaistiku?

Já: Už jsem vám to říkala, protože se mi líbí a protože mě zajímá.
Ona: Proč se vám líbí a proč vás zajímá?

Já: Protože jsem z malého městečka, kde byla významná židovská čtvrť, tak jsem se o to začala zajímat.

Ona: Proč jste z toho městečka?

Já: Protože jsem se tam narodila.

Ona: Proč jste se narodila?

Já: Pardon, já nechtěla, ale moji rodiče mě chtěli.

Intermezzo 2: Ona se rozhlédne k vedlejší frontě a otočí se zpátky ke mně.

Ona: Odkud znáte toho muže?

Já: Jakého muže?

Ona: Toho (ukáže do druhé fronty na podobného nešťastníka jako já). Kdy jste ho viděla naposledy?

Já: Toho pána jsem v životě neviděla.

Intermezzo 3: Ona volá znovu na Hebrejskou univerzitu, čtvrtý pokus je úspěšný. Po kladné odpovědi ohledně mého studia položí telefon, blahosklonně se usměje a pošle mě po půlhodinovém výslechu na slunci bez vody do další fronty na detektory kovů a snímání otisků.

Když mě po hodině vyslechnou, vyžízní, zdetekují a proskenují skrz naskrz, jsem vpuštěna dovnitř. Vcházím na hlavní prostranství a... vidím posledního kameramana, jak si balí fidlátka. Finito. Všichni ti dvacetiletí nabubřelí spratci vyslýchající mě ve frontě věděli, že hlavní program už skončil, přesto jako stroj provedli, co mají.

Cestou dolů z hory hoře, hory plné pochovaných izraelských vojáků, tak mladých, že nestihli zarogantnět, míjím tišiny plné spadlých šišek a suše si připomínám sudetské přísloví: Když mají stromy hodně šišek, bude válka.

Když mají stromy hodně šišek, bude válka.

Cestou zpět na kolej nic nejezdí, jak má, obvyklý izraelský balagán, a tak jdu tu hodinu a půl pěšky polykajíc slzy a jako ty bodláky za plotem - otevřená, sevřená, nabodnutá.

otevřená, sevřená, nabodnutá

neděle 27. června 2010

Co je to můj Jeruzalém?

Na kurzu hebrejštiny na univerzitě jsme měli v jarním semestru zpracovat projekt - napsat 6 slohovek na vybraná témata a 6 shrnutí novinových článků z předních izraelských periodik. Pominu-li kontroverzní novinová témata (poškození památníku šoa v krakovském Płaszowě, vyhoštění proslulého americkožidovského lingvisty Naoma Chomského z Izraele kvůli zaměřované přednášce na arabské univerzitě, módní reklamu v sicilském Palermu s Hitlerem v růžovém "Nenásleduj svého vůdce", ukradení nástěnných obrazů Bruna Schulze z Landauovy vily v Drohobyči pracovníky památníku Jad vašem, odstranění slavných graffiti z izraelské zdi v Betlémě a útok izraelského komanda na flotilu míru v Gaze), která jsem zpracovávala, vybrala jsem si jako jedno ze slohových témat מהי ירושלים שלי? / Mahi Jerušalajim šeli? (Co je to můj Jeruzalém?)

Naomi Šemer napsala kdysi píseň יְרוּשָׁלַיִם שֶׁל זָהָב וְשֶׁל נֶחושֶׁת וְשֶׁל אוֹר / Jerušalajim šel zahav vešel nechošet vešel or (Jeruzalém ze zlata, z mědi a světla), kterou proslavila svým neuvěřitelným hlasem Ofra Haza a kterou česky krásně otextoval Josef Prudil. Je v ní svíravá nostalgie po milovaných místech Jeruzaléma, jediného místa na světě, v němž modlitby nikdy neusínají a v němž přesto dodnes není mír. Zlatá, měděná a bílá jsou dominantními barvami Jeruzaléma. Slovo kipa, kterou si většina lidí v Evropě vybaví jako jarmulku, označuje v hebrejštině nejen pokrývku hlavy, ale i kupole synagog, chrámů a mešit, jimiž je Jeruzalém posetý. Krásně je to vidět při prohlídce z jeruzalémských hradeb...

minaret u Jaffské brány

kostel Nanebevzetí Panny Marie

židovská čtvrť a synagoga Churva

synagoga Churva

chrám Božího hrobu

trh před Damašskou bránou klíčovou dírkou hradeb

trh před Damašskou bránou

súk Al-Wad - arabský trh za Damašskou bránou -

páteř Starého města

zlatá kupole mešity Skalní dóm mezi solárními barely

arabský fotbal "před mešitou Skalní dóm"

kupole-kipy Chrámové hory -

ironií historie kupole mešit Al-Aksá (vlevo) a Skalní dóm (vpravo),
nikoli kipa jeruzalémského chrámu

jako by slunce zapadalo do hradeb

kočka v hradbách

boty v povětří

kupole Olivové hory - kostela Marie Magdaleny a kostela Všech národů

kupole Olivové hory - pravoslavný kostel Marie Magdaleny

kupole Olivové hory a Chrámové hory -
lampa kostela Marie Magdaleny a střecha mešity Skalní dóm

Olivová hora a turistická karavana

kupole Vyhlídkové hory / Har ha-cofim - můj muž v popředí, má univerzita v pozadí

kipy, kupole, střechy

Hebrejština stejně jako čeština dodnes uchovává zbytky duálu. Ovšem duálová koncovka může v hebrejštině označovat jak věci v páru, tak v sobě nést význam dvojnásobné důležitosti - ייִם / -ajim. Proto מַייִם / majim je voda, bez níž není חַייִם / chajim čili život, מִצְרַייִם / Micrajim je podvojný Egypt, bez nějž by nebylo otroctví, ale ani vědomí svobody, שָׁמַייִם / šamajim jsou nebesa, bez nichž by nebylo nic, a יְרוּשָׁלַיִם / Jerušalajim, Jeruzalém ze zlata, z mědi a záře tajemství je srdcem víry, pupkem světa, druhem palimpsestu.

čtvrtek 24. června 2010

Galilea jarní - po modré, po modré

Naše druhá - jarní - cesta do Galileje se odehrávala po stopách modré, a to převážně po Horní Galileji. Naším cílem byla mj. i dvě ze čtveřice posvátných měst judaismu, mezi něž patří Jeruzalém, Hebron, Safed a Tiberias. Přičemž Jeruzalém, z nějž jsme vyjížděli, je posvátný také pro křesťanství a islám, a Hebron pak jako Abrahámovo pohřebiště také pro islám.

Safed (hebr. Cfat צְפַת, arab. صفد Safad), kolébka židovského mysticismu, se rozkládá na zelených svazích Horní Galileje v nádherné krajině.

Safed ve svazích Horní Galileje

Podle židovské tradice založili Safed po potopě světa Noemovi synové, ale první písemné zmínky pocházejí až z římského období. V Tanachu (Starém zákoně) o něm žádnou zmínku nenajdeme, posvátným městem se stal až v souvislosti s přílivem sefardských Židů z Pyrenejského poloostrova, odkud prchali před inkvizicí - po roce 1492 ze Španělska (hebr. Sfarad ,סְפָרַד odtud pojmenování sefardští Židé) a po roce 1498 také z Portugalska, kde dočasně po ono šestileté mezidobí našlo útočiště 100 000 španělských Židů. Sefardští Židé tehdy prchali do severní Afriky (např. do Etiopie, kde se promísili s původním africkým obyvatelstvem - tzv. falášové, dnešní černošští židovští občané Izraele) a právě do Palestiny. Tak se do země zaslíbené dostalo mnoho významných židovských učenců a rabínů a Safed se proměnil v centrum židovského mysticismu, kabaly.

Slovo kabala (hebr. קַבָּלָה) doslova znamená "přijetí", jde o odvozeninu od hebr. slovesa lekabel לְקַבֵּל, tj. přimout. Slovem kabala se tedy myslí přijetí tradice a její podstatou je doplnit tradiční židovskou interpretaci bible. Pojednává o podstatě božského principu, o stvoření, původu a údělu duše a dalších náboženských problémech.

Jedním z jejích hlavních propagátorů byl rabi Jicchak Luria, zakladatel tzv. luriánské kabaly. Krom něj a jeho žáků přicházely do Safedu skupiny Židů z celé Evropy a také ze severní Afriky. Tehdejší početnou a prosperující židovskou komunitu, čítající 10 000 duší, však v 18. a 19. století sužovaly epidemie, nájezdy drúzů a vše dokonalo zemětřesení, které zabilo právě polovinu obce. Částečně se obec rozšířila přílivem nových emigrantů - ruských Židů a tzv. perušim, asketických Židů, kteří se považují za žáky Gaona z Vilna.

Safed se etnicky velice měnil ve 20. století - zatímco v roce 1929 po opakovaných arabských útocích řada Židů odešla, tak po založení Státu Izrael v roce 1948 naopak odešli z města Arabové a Safed se stal výhradně židovským městem. Mezi tehdejšími arabskými uprchlíky byla i rodina pozdějšího prezidenta Palestinské samosprávy Mahmúda Abbáse.

Safed mi podobně jako Akko připomínal něčím Třebíč - malinké městečko s významnou židovskou historií, labyrintem židovských uliček, zasazené v prudkém kopci, které dlouho zůstávalo stranou zájmu turistů místních i zahraničních, ale v posledních letech si jeho půvab objevují lidé z celého světa. Na rozdíl od Třebíče, která se může pyšnit "jen" dvěma synagogami, je jimi Safed doslova posetý. Hned dvě jsou zasvěceny zmíněnému Jicchaku Luriovi, a sice nejstarší safedská Sefardská Ariho synagoga z roku 1522, momentálně nepřístupná, a Aškenázská Ariho synagoga z poloviny 16. století založená sefardskými Židy, žáky rabína Mošeho Cordovera. Ono אר״י / Ari v názvu je akronym slov אָדוֹנֵנוּ רַבֵּינוּ יִצְחַק / Adonejnu rabejnu Jicchak a znamená "náš pán, náš rabín Jicchak".

Aškenázská Ariho synagoga

Aškenázská Ariho synagoga - detail oken zvenčí

Aškenázská Ariho synagoga byla zničena během velkého zeměstřesení v roce 1837 a její rekonstrukce byla dokončena po 20 letech, což odráží i nápis nad vchodem:

מָה נוֹרֵא הַמָקוֹם הַזֵה זֵה ... מַרָן הַאר״י ז״ל בְּשְׁנַת וּמִקַדְשִׁי תִֹיֹרְֹאֹוֹּ

(Ma nore ha-makom ha-ze, ze be... maran ha-Ari z"l (zichrono livracha) be-šnat "umikdaši tir´u"), tj. Co je hrozné, toto místo, to je... jejich pán, Ari, jeho památka budiž požehnána, v roce "mou svatyni uvidíte"). Klíč k obnově synagogy se skrývá na posledním řádku. Za abstraktní מִקַדְשִׁי תִֹיֹרְֹאֹוֹּ "mou svatyni uvidíte" je třeba si dosadit číselnou hodnotu těch písmen, která mají nad sebou tečku naznačující dvojí čtení - doslovné a číselné:ת = 400 + י = 10 + ר = 200 +א =1 + ו = 6 . Součet 617 označuje tzv. malý letopočet, tedy židovský letopočet od stvoření světa, od nějž je odpáraná velká číslice 5000, jelikož abeceda končí 400, a tak bychom se k řádu tisíců nedopísmenkovali a tesař nedotesal. Abychom dostali křesťanský letopočet, k malému židovskému letopočtu je třeba přičíst 1240. A skutečně 617 + 1240 = 1857!

V roce 1857 mou svatyni uvidíte!

Aškenázská Ariho synagoga - detail oken zevnitř

Aškenázská Ariho synagoga - detail lustru

Aškenázská Ariho synagoga - detail sloupu

Aškenázská Ariho synagoga - východní stěna a aron ha-kodeš (svatostánek)

Aškenázská Ariho synagoga -pult pro chazana (kantora, předzpěváka v synagoze)

Aškenázská Ariho synagoga má rozložení obvyklé jako ve všech synagogách. Ovšem někde je bima zastřešena kupolí, zatímco zde je nesena čtyřmi sloupy, které mají připomínat čtyři pramatky židovského národa (Sára, Rebeka, Lea, Ráchel) a čtyři posvátná města judaismu (Jeruzalém, Hebron, Safed, Tiberias).

Aškenázská Ariho synagoga -bima (řečniště pro čtení z Tóry)

Během první arabsko-izraelské války v roce 1948 se do této synagogy ukryli místní obyvatelé. Synagoga byla sice poškozena šrapnelem, který vletěl dovnitř, ale nikdo ze Safeďanů nebyl zraněn.

Podobně dramatický a kuriózně symbolický osud měla i Abuhavova synagoga. Byla postavena v 16. století a nese jméno rabína Jicchaka Abuhava, jenž prý osobně napsal tzv. Abuhavovu Tóru, která je uložena v jižní (!) stěně synagagy, v aron ha-kodeši, tj. svatostánku, a vyjímá se pouze 3x ročně: na יֹום כִּיפּוּר / Jom kipur (Den smíření), שָׁבוּעוֹת / Šavuot (letnice) a רֹאשׁ הַשָׁנָה / Roš ha-šana (Nový rok), její svatost se totiž zrcadlí i v akronymu utvořeném z názvů těchto tří svátků: כָּשֵׁר / k-š-r čili košer. A místní Židé věří, že to byla právě její svatost, která ochránila jižní, k Jeruzalému orientovanou, stěnu synagogy, která jediná přežila bez úhony ono velké zemětřesení v roce 1837.

Abuhavova synagoga

Abuhavova synagoga - detail oken

Naopak jako jediná zůstala ničivým zemětřesením zcela nedotčena Alšejchova synagaga, která je sice nepřehlédnutelná díky jasně modrým vratům, nad nimiž se skví nápis:

זֹאת בֵּית הַכְּנֶסֶת שֶׁל רַבִּי משֶׁה אַלְשֵׁיךְ

(Zot bejt ha-kneset šel rabi Moše Alšejch), tj. Toto je Alšejchova synagoga, který jako by zval ke vstupu, ovšem vstoupit nebylo možno.

Alšejchova synagoga

Tajemstvím zahalené, nepřístupné, pro nás zůstaly i zbylé synagogy - Synagoga Josefa Kara, pojmenovaná po vrchním safedském rabínovi, autorovi proslulé knihy Šulchan aruch (Prostřený stů) pojednávající o židovském právu, i Synagoga Josiho Banaana, pojmenovaná po tzv. "bílém cadikovi", který proslul zázrakem proměny černých kuřat v bílá na svátek Jom kipur.

Otevřeno zato bylo muzeum Bejt ha-Meiri s nádhernými vitrážovými okny, které nám dalo nahlédnout pod pokličku safedské historie v podobě starých svitků Tór, synagogálních opon zv. parochet, žehliček, valch, singrovek, "pravěké" ledničky či reliktního nočníku.

Muzeum Bejt ha-Meiri - vitráž

Muzeum Bejt ha-Meiri - Safed kdysi - svitek Tóry

Muzeum Bejt ha-Meiri - Safed kdysi - parochet (synagogální opona)

Muzeum Bejt ha-Meiri - Safed kdysi - žehličky

Muzeum Bejt ha-Meiri - Safed kdysi - valchy

Muzeum Bejt ha-Meiri - Safed kdysi - singrovka

Muzeum Bejt ha-Meiri - Safed kdysi - lednička-mraznička z roku raz dva

Muzeum Bejt ha-Meiri - Safed kdysi, Safed dnes

Když vás unaví exponáty, je možné jen tak bloumat uličkami nazdařbůh...

... klouzat po modré...

a lovit momentky...

Příjemně ukolébáni modrým safedským světlem jsme si ustlali vedle židovského hřbitova, na němž jsou pohřbeny ve staré části ve svahu s výhledem na galilejské vrchy největší rabínské a kabalistické osobnosti středověku - Jicchak Luria, Josef Karo, Šlomo Elkabec - a v části nové např. rodina zavražděného izraelského premiéra, safedského rodáka Jicchaka Rabina.

Zabili nám Jicchaka Rabina...

hrob Josefa Kara

hrob Jicchaka Lurii

hrob Šloma Elkabece

modlitební zázemí

WC? Nikoli! Příchod k hrobům kabalistů - muži zvlášť, ženy zvlášť..

A jaký výhled mají mrtváčci?

Jaký výhled mají Jicchak Luria, Josef Karo a Šlomo Elkabec?

A jaký výhled mají živáčci?

A tak, jako jsme po modrém světle do Safedu vpluli, tak jsme z něj zase po špičkách odešli, Boží oko před námi, Boží oko nad námi.

Po modré jsme pokračovali až k hladině Galilejského jezera do dalšího posvátného města - Tiberiady.

Ovšem Tiberiada (hebr. Tverja טְבֵרְיָה, arab. Tabaríja طبريا), město, kde sídlil Sanhedrin, nejvyšší židovský soud, kde byla sepsána Mišna a vytvořena masoretská (tradiční) vokalizace hebrejštiny, slibovala posvátnost a památky, ale vydala nám jen městský hluk, špínu a nevkusné hroby světců. Františkánský kostel byl obehnán vysokou zdí a zhola nepřístupný a ze slibovaných dvou mešit stály uprostřed rozrůstající se konzumní nákupní zóny trosky jedné z nich.

mešita Al-Omari

Hroby světců se nacházejí těsně vedle několikaproudové silnice, beton a nevkus, nevkus a beton.

příchod k hrobům Jochanan ben Zakaje a rabiho Mošeho ben Maimona (Rambama)

Snad mi Jochanan ben Zakaj, vůdce povstalců na Masadě, a slavný rabín Moše ben Maimon prominou, ale Tiberiada je dnes nejkrásnější z bezpečné vzdálenosti přes celé Galilejské jezero, a když už to musí být zblízka, tak jedině za podmínky, že si dáte ševarmu v lafě a uvidíte bavlník.

Tiberiada

Na druhé straně Galilejského neboli Genezaretského jezera, jemuž Izraelci říkají Kineretské moře (hebr. Jam Kineret יָם כִּנֶרֶת) jsme si ustlali na okraji banánové plantáže, kde se spalo neuvěřitelně měkce, neboť půda byla nádherně kyprá a nekamenitá.

Jan a banánovník

Večer i ráno nám Galilejské jezero čili Kineretské moře nabídlo měkké světlo své čiré modré hladiny.

Po modrém světle uléháme...

... a po modrém světle vstáváme.

Jelikož jsme si ustlali nedaleko vesnice označované jako Capernaum (hebr. Kfar Nachum כְּפַר נַחוּם), kde Ježíš kázal ve staré synagoze a kde je dodnes archeologické naleziště a nádherný pravoslavný klášter Dvanácti apoštolů, přivstali jsme si na návštěvu těch míst. Klášter, velmi dobře renovovaný, byl opravdovou oázou ticha, přehlídkou barev, exotické květeny a pestrobarevného ptactva.

pravoslavný monastýr 12 apoštolů

přehlídka nachumské květeny

přehlídka nachumského ptactva

Z Kfar Nachum bohužel nic nejezdí do Národního parku Jehudija, který byl posledním cílem naší cesty, neboť městská doprava objíždí jezero nelogicky kyvadlově jen v jednom směru. Ale Komenský byl moudrý muž, když říkal "brána jazyků otevřená", jazyky mi vždy otevírají brány tam, kam někteří turisti nemohou. A tak se nám podařilo stopnout Rona, asi čtyřicetiletého velice milého Izraelce, který nadšen mou hebrejštinou nás oproti svému původnímu záměru zavezl až k bráně národního parku a nakonec mi zanechal na sebe telefon s tím, že kdybych se kdykoli v oblasti jezera ocitla v úzkých a bez možnosti přepravy, ať mu zavolám, že pro mě přijede a poposune mě, kam potřebuji.

Národní park Jehudija na jižním okraji Golanských výšin je poměrně rozsáhlý komplex a vzhledem k tomu, že bylo období mezi svátky, kdy cestuje mnoho ortodoxních Židů po Izraeli na výlet a byl jich plný park, jsme si zcela symbolicky vybrali klidnější modrou stezku, která nás zavedla ke krásným vodopádům a Mešušimským jezerům. A jedno jezírko, či spíš tůňku jsme otestovali koupelí, voda byla skvostná, příjemné svlažení v veskrze letním dni.