Taky si to ještě pamatujete? "Cestička k domovu krásně se vine, neznám já krásnější nad všecky jiné." A jak zcela jinak než v ČR, ať už v Brně, či Olomouci, se vine má jeruzalémská cesta do školy?
Kolem britského vojenského hřbitova,
kolem kaváren,
tropických sukulentů na ulicích,
kolem borovic obsypaných šiškami tak, že už jde spíš o šišky, nežli o borovici (v Sudetech se říká, že když mají stromy hodně šišek, bude válka),
přes nezbytné detektory
a zkratkou přes úchvatnou botanickou zahradu, do níž se vchází tunelem
a pokračuje malebnými zákoutími,
kolem jeskyněk, z nichž vyrůstají kořeny fíkovníků.
Už to bude rok, co se mi splnil sen, na nějž se zdálo nemožné dosáhnout - získala jsem stipendium k ročnímu studiu na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. Mému odletu do země zaslíbené předcházely ovšem stohy lejster, jež bylo třeba vyplnit a notářsky ověřit, včetně všech diplomů, také přísné lékařské prohlídky, které pro jistotu odhalily netušené zdravotní problémy, vše pro jistotu třikrát. Papírování bylo nehorázně víc než kdysi na první stipendium do Německa, ovšem stálo to za to!
A tak jsem 12. října 2009 před půlnocí poprvé v životě letěla. Vzhledem k tomu, že trpím v některých dopravních prostředcích svou kinetózou, měla jsem srdce až v gatích, respektive žaludek až v krku... Silou vůle jsem ho držela v tom krku i přes všechny turbulence, a to až do brzkého rána 13. října, kdy si v Tel Avivu při přistání zase sedl na své místo. Už při východu z letištní haly na mé smysly zaútočil Blízký východ - palmy, cikády, vedro a vzduch vlhký, jako bych polykala moře.
Do Jeruzaléma jsem se dostala tzv. šerutem - sběrným taxíkem neboli minibusem. Taková civilizovanější varianta ukrajinských maršrutek. Když mi konečně otevřeli úřad na koleji, kde jsem se měla ubytovat, byla jsem k smrti unavená po dvou zcela probdělých nocích. Před ubytováním mě ale nejprve čekalo úřední kolečko na univerzitě. Prostě byrokracie po izraelsku.
Kolej je luxusní jako kdysi v Greifswaldu nebo nedávno ve Vilniusu.
Oželela bych však určitá zdvojení (WC, umyvadlo se zrcadlem apod.), kdybych místo nich bývala vyfasovala lůžkoviny. Jenže ty se nekonaly. A tak jsem první měsíc - až do přivezení spacáku při první návštěvě doma - spávala oblečená, přikrytá šálou a oběma podzimními kabátky. Co by člověk nevydržel za 600 dolarů (12 000 Kč) za jednolůžkový pokoj - tedy celé své měsíční stipendium!
Všechny vstupní dveře - od vrátnice až po vlastní pokoj - jsou na zárubních opatřeny mezuzou, schránkou, v níž je citát z Tóry. Naše mezuzy mají viditelné písmeno שׁ - tedy začátek slova שַׁדַי - Šadaj - Všemohoucí.
No, schválně, kdo to rozluští: domku, domečku, kdo v tobě přebývá?
Naše kuchyň je striktně košer - tzn. že oddělujeme od sebe mléčné (chalavi -חְַלָבִי), masité (bsari - בְּשָֹרִי) a neutrální (parve - פַּרווֶה).
Podle toho jsou rozdělené šuplíky na nádobí, poličky v lednici a sady nádobí mají jako nápovědu značky (pánev má fixou dopsané písmeno ח- jako chalavi - חְַלָבִי, tj. mléčné).
Zdá se to být velice komplikované, ale je to vlastně jen otázka rychlosti zvyku a dobré vůle to dodržovat.
Nu, a tohle je moje malé jeruzalémské království za 600 dolarů měsíčně.
