Minulé léto jsem se potkala na společném autorském čtení na festivalu Šrámkova Sobotka s výborným mladým českým básníkem Jonášem Hájkem, nositelem Ceny Jiřího Ortena za sbírku Suť. Slovo dalo slovo, přišlo na Jeruzalém, a tak mi Jonáš dal úkol: předat v Jeruzalémě knižní dárek jeho příteli-spisovateli Davidovi Strombergovi, s nímž se setkal na spisovatelském stipendiu v Lotyšsku.
A tak jsme se 25. 11. setkali - k předání dárku od Jonáše, ale Jonáš nevědomky daroval ještě něco navrch nám oběma - setkání s někým duševně velmi blízkým. Jak jsme tak seděli v kavárně, během minuty odplavaly mé obavy, že se nedomluvíme kvůli mé "šreklech" angličtině a neplynulé hebrejštině. David totiž není ani Izraelec, i když se tu narodil a základní vzdělání získal v hebrejštině, ani Američan, i když v Americe získal další vzdělání a ovládá angličtinu natolik, že v ní píše knihy, ani Rus, i když mu maminka mateřštinu nesmlčela a vychovala ho v ruštině. David je totiž skutečný Ahašver. Sám sebe identifikuje ne jako Izraelce, Američana či Rusa, ale jako východoevropského Žida. A tak jsme přecházeli z jazyka do jazyka, jak nám to vyhovovalo, tím spíš, že David po tříměsíčním kurzu češtiny mluví a rozumí česky mnohem lépe, než by se člověk nadál. A čím déle jsme si povídali, tím víc jsem měla pocit, že ho znám celé roky a že jsme četli ne stejné knihy, ale stejné knihovny!
Ale co mi vyrazilo dech, je, že máme společnou asi největší literární lásku - Bruna Schulze. Ještě nikdy jsem nepotkala mimo Polsko člověka, který by měl aspoň tušení, kdo byl tenhle "polský Kafka", a to ani mezi svými sečtělými kamarády ze studií češtiny, natož aby četl jeho magické knihy, nedej bože, aby kvůli němu dokonce jel jako David na badatelský pobyt do Varšavy a psal o jeho díle odborné články. Bruno, naše láska, konečně ji bylo s kým sdílet! Připadala jsem si tak trochu jak v Schulzově povídkové knize Sanatorium na věčnosti, čas změnil podobu, roztekl se, vycouval, takže už nikdo nevěděl při tomhle poetickém setkání, kolik listí opadalo a kolik vody uplynulo...
28. října 2009 jsem oslavila v Jeruzalémě den založení českého státu společně s kamarádem ze studia historie Pavlem Kučou přezdívaným pro jeho milý patriotismus výstiženě "Slezan". Připojila jsem se na jeden den k zájezdu, s nímž byl Pavel v Izraeli. Navštívili jsme společně nejvýznamnější památky všech tří nejstarších monoteistických náboženství světa, která mají kořeny právě ve Svaté zemi - judaismu, islámu a křesťanství. Nepostupovali jsme přitom podle věku těchto tří náboženství, ale postupně jsme se přibližovali do srdce Jeruzaléma.
Na úpatí Olivové hory jsme navštívili Getsemanskou zahradu, místo Ježíšových posledních pochybností, modlitby, Jidášovy zrady a následného zatčení.
Název zahrady se obvykle odvozuje od aramejských slov גֵת שְׁמַנֵה - get šmane - olivový lis. Nacházejí se tu početné olivovníky, z nichž nejstarší zde rostou už více než 2000 let.
Podle šířky kmene se botanikové domnívají, že tento olivovník zcela jistě pamatuje i Ježíše Krista.
Dominantou Getsemanské zahrady je kostel Všech národů, známý také jako kostel Utrpení, který stojí na místě staršího svatostánku zbořeného roku 614 armádou perských Sásánovců a pozdějšího křižáckého kostela zbořeného v roce 1219. Současný chrám je zdoben v průčelí freskou a byl opraven v roce 1924 díky příspěvkům mnoha katolických společenství z celého světa. Jeruzalémské kostely obecně mají zcela jinou vůni a světlo než u nás. Kostel Všech národů byl značně potemnělý, pronikalo do něj jen fialové světlo prosáté vitrážovými okny a nádherným vstupem. I kadidlo tu vonělo mnohem příjemněji a silněji.
Navzdory všem národům se mírové holubice z fresky změnily v holuby kálející z vysoka na Ježíšovo utrpení.
Blízko Getsemanské zahrady se nachází hrob Panny Marie, na jehož místě je kostel, spravovaný dnes ekumenicky - v bohoslužbách i péči o kostel se střídají řecká a arménská církev. Samotný kostel působí jako jeskyně plná kadidelnic. Hrob Panny Marie se nachází vpravo dole.
Bezprostředně vedle ekumenického kostela s hrobem Panny Marie se nachází tzv. Getsemanská jeskyně - místo, kde byl podle křesťanské tradice prodán Ježíš Jidášem a zatčen římskými vojáky.
Nedaleko od Getsemanské zahrady se tyčí také ruský pravoslavný kostel Marie Magdaleny, který nechal vybudovat roku 1888 ruský car Alexander III. na památku své matky Marie Alexandrovny. Olivové hoře dominují jeho pozlacené cibulovité kupole v byzantském stylu.
Na svahu Olivové hory se nachází rozhlehlý židovský hřbitov, jeden z nejcennějších pozemků v celém Izraeli. Židé totiž věří, že po příchodu Mesiáše začnou mrtví nejdříve vstávat ze zdejších hrobů, takže každý, kdo je tu pohřbený, bude mít výraznou strategickou výhodu. Nejstarší části hřbitova pocházejí z doby prvního chrámu, musely tu tedy být už před rokem 586 př. n. l., ale většina zdejších hrobů se objevila během 15. století. Za jordánské správy nechaly arabské úřady vybudovat přes hřbitov silnici vedoucí do Jericha, takže mnoho náhrobků bylo poškozeno, řada zcela zničená, a dokonce část použita jako podkladový materiál. Po šestidenní válce se izraelská vláda pokusila hřbitov vrátit do původního stavu. Pohřbeni jsou tu mj. Eliezer ben Jehuda, zakladatel moderní hebrejštiny jakožto živého jazyka, Šmuel Josef Agnon, novohebrejský spisovatel původem z Haliče, nositel Nobelovy ceny, a Menachem Begin, šestý izraelský premiér, nositel Nobelovy ceny za mír za mírovou smlouvu s Egyptem v roce 1979.
Údolím Kidron jsme pak sešli z Olivové hory kolem zmíněného židovského hřbitova do Davidova města, tedy historického jádra Jeruzaléma, kde jsme nasáli atmosféru dvou nejposvátnějších míst judaismu a islámu. Nejprve jsme se dotkli tzv.Zdi nářků, pozůstatku vnějších hradeb z dvakrát zbořeného jeruzalémského chrámu, která je však v hebrejštině označovaná jako הַכּוֹתֶל הַמַעֲרָבִי - Ha-kotel ha-maaravi čili Západní zeď, nebo jen כּוֹתֶל - Kotel čili Zeď. Obvyklý český název Zeď nářků je přejatý od Arabů, kteří ji tak označovali podle Židů, kteří se ke Zdi přicházeli modlit a oplakávat zničení chrámu. Zeď nářků má dvě části, větší mužskou a menší ženskou - podobně jako dnes v synagogách, které jsou náhradou chrámu. Před vstupem ke Zdi je vhodné si rituálně umýt ruce nádobou zv. נַתְלָה - natla a od Zdi se odchází couváním, abychom se k nejposvátnějšímu místu judaismu neobraceli neslušně zády.
Poté jsme navštívili výjimečně zpřístupněnouהַר הַבַּיִת - Har ha-Bajit čili Chrámovou horu, kde stával onen jeruzalémský chrám a kde muslimové vystavěli mešity. Dodnes se zde nacházejí posvátná mešita Al-Aksá (المسجد الأقصى), vůbec první mešita postavená v Palestině, zbytky Šalamounových stájí, které ale navzdory svému názvu Šalamouna vůbec nepamatují, kruhová kašna Al-Kas z roku 709, která sloužila k rituálnímu omývání muslimským věřícím. To vše ale dnes zastiňuje nápadná, krásná, orientálně zdobná a řemeslnicky dokonalá mešita zvaná Skalní dóm - arabsky مسجد قبة الصخرة - Masdžid Qubbat as-Sachra čili Nejvzdálenější mešita a hebrejsky כֵּיפַת הַסֶלַע - Kefat ha-Sela s pozlacenou kupolí, která září až na všechny vzdálené vyhlídky na Staré město. Pochází z roku 688 a má nejstaršíمحراب - mihráb na světě - výklenek ve stěně ve směruقبلة - kibly, tedy k Mekce, sloužící k určení orientace modlitby.
Celý den bylo mimořádně krásně a Jeruzalém vypálený do běla se koupal v slunci, což je vidět za mnou.
Od 25. kislevu do 2. tevetu se v židovském prostředí slaví svátek חֲנוּכָּה - Chanuka neboli Svátek světel, který bývá v našem prostředí mylně označovaný jako "židovské Vánoce", částečně i proto, že připadá v židovském lunisolárním kalendáři většinou na prosinec před Vánocemi, letos na 11.-19. prosince (dny svátků jsou dány nikoli půlnocí, ale západem slunce).
Význam tohoto svátku i jeho podoba je ale jiná. Chanuka se slaví na památku úspěšného makabejského povstání a znovuzasvěcení jeruzalémského chrámu po jeho znesvěcení Atiochem IV. Epifanem ve 2. stol. př. n. l. Judsko bylo tehdy územím spravovaným syrskými vládci z dynastie Seleukovců. Antiochos IV. Epifanes pokračoval v helenizaci Palestiny do té míry, že zakázal veškeré rituály, na nichž stojí judaismus a židovská identita - především obřízku a svěcení šabatu. Perzekuce vyvrcholila znesvěcením jeruzalémského chrámu, do jehož velesvatyně nechal nainstalovat sochu Dia, který zosobňoval celý panteon řeckých bohů, čímž popíral základní myšlenku judaismu - monoteismus. Po povstání velekněze Matatijáše a jeho 5 synů (Jochanán, Šimeon, Eleazar, Jonatán a Juda) se podařilo získat zpět chrám, očistit ho od model a znovuzasvětit zapálením světla. Množství oleje nalezeného v chrámě však mělo podle střízlivého úsudku vydržel hořet 1 den. Za zázrak se v židovské tradici považuje, že světlo vydrželo hořet 8 dní.
Na památku znovuzískané svobody a zázraku s olejem se po 8 dní zapalují svíčky na "chanukiji" - chanukovém svícnu a jí se jídla smažená na oleji - לְבִיבוֹת - levivot (hebr.) /לאַטקעס - latkes (jidiš) čili bramboráčky na sladko a סוּפְגָנִיוֹת - sufganiot (hebr.) čili koblihy s nejrůznějšími náplněmi. Děti hrají hru s káčou, které se říká סְבִיבוֹן - s(e)vivon (hebr.), ale častěji דריידל - drejdl (jidiš). Na jejích bocích jsou 4 písmena: נ ג ה שׁ / פּ - tedy n, g, h, š (p), která se z hebrejštiny vykládají jako počáteční písmena slov věty:נֵס גָדוֹל הָיָה שָׁם (פֹּה)
- Nes gadol haja šam (po). - Stal se tam (tady) velký zázrak. Písmena š a p, tedy zkratky slov "tam" a "tady" jsou na drejdlu v závislosti na tom, zda se hraje v Izraeli, nebo v diaspoře. Mohou se však také vykládat z jazyka jidiš a jeho různých dialektů jako slova: nem (ber), ganc (všechno), štel (vsaď) a halb (půl), což jsou instrukce ke hře. Hraje se o drobné mince, o knoflíky, o ořechy nebo jiné dobroty. Děti také dostávají tzv. חנוכּה־געלט - chanekegelt - chanukové peníze, za něž si mohou koupit něco, co chtějí. V důsledku masivního ataku Vánoc a obdarovávání během Vánoc v křesťanské i ateistické tradici se ujal v některých oblastech i zvyk dávat dětem o Chanuce dárky.
O Chanuce by bylo možno napsat celou knížku, ale snad jen ještě to, že svíce na chanukiji se zapalují tak, že 1. den se zapálí 1. svíce, nad níž se říkají 3 požehnání, a nechá se dohořet, 2. den se zapalují 1. a 2. a nechají se dohořet a tak až do 8. dne, ale po všechny ostatní dny už se říkají jen první dvě požehnání. Chanukija má však ramínek 9, tím 9. je שַׁמָשׁ - šamaš čili pomocník, který je buď vyvýšený, nebo předsazený, a jím se zapalují jednotlivé svíce. Kdo spočítá, kolik svíček se spotřebuje za celou Chanuku? I já jsem si zapálila světla své chanukije (na pozadí je fotografie třebíčského Zámostí).
Micvou čili "přikázáním" nebo dobrým skutkem (ten český překlad je velmi nevýstižný) je postavit chanukiji tak, aby lidé jdoucí venku po ulici spatřili světlo svící a připomněli si zázrak s olejem v chrámu. A to dokonce i tehdy, když jste třeba jediný Žid či Židovka v jinonáboženském prostředí. Takto jsem tedy vystavěla své chanukiji stupínky z moudrých knih, aby dosáhla až k oknu, protože je sice roztomilá, ale maličká.
Na 8. den Chanuky zároveň připadl šabat, kdy se zažehávají 2 svíce připomínající dvojí verzi desatera v Tóře, proto mi hořely vedle 8 chanukových světel ještě improvizované šabatové svíčky.
No, a samozřejmě po Jeruzalémě hořely chanukije nejrůznějších barev, tvarů a velikostí, za oknem i zcela venku.
A takto vypadala Zeď nářků, tedy přibližné místo chanukového příběhu, v 3. den Chanuky.
Protiváhou vážnosti a důstojnosti oslav modlitbou u Zdi nářků byl můj zážitek z univerzity. Když jsem se vracela z jedné hodiny jidiš u geniálního profesora Hanana Bordina (jidiš Chonena), v největší univerzitní hale zpívalo a tančilo v kruhu v objetí kolem ramen asi 50 mužů, mladých liberálních studentů i úctyhodných profesorů s bradkou. Studenti procházející kolem postávali poblíž nebo se přidávali, někteří přímo přiskakovali do kruhu. Jejich společně sdílená, naprosto
spontánní chanuková radost znějící jak hrdelní zpěv kavkazských národů
v dobře ozvučeném kostele se nesla halou dobrou půlhodinu a byla to vlastně micva stejně hluboká jako modlitba u Zdi nářků nebo vystavení zapálené chanukije očím kolemjdoucích, protože tahle vyzpívaná a vytančená radost zažehávala radost v duších ostatních.
