Chanuka aneb Svátek světel

Od 25. kislevu do 2. tevetu se v židovském prostředí slaví svátek חֲנוּכָּה - Chanuka neboli Svátek světel, který bývá v našem prostředí mylně označovaný jako "židovské Vánoce", částečně i proto, že připadá v židovském lunisolárním kalendáři většinou na prosinec před Vánocemi, letos na 11.-19. prosince (dny svátků jsou dány nikoli půlnocí, ale západem slunce).

Význam tohoto svátku i jeho podoba je ale jiná. Chanuka se slaví na památku úspěšného makabejského povstání a znovuzasvěcení jeruzalémského chrámu po jeho znesvěcení Atiochem IV. Epifanem ve 2. stol. př. n. l. Judsko bylo tehdy územím spravovaným syrskými vládci z dynastie Seleukovců. Antiochos IV. Epifanes pokračoval v helenizaci Palestiny do té míry, že zakázal veškeré rituály, na nichž stojí judaismus a židovská identita - především obřízku a svěcení šabatu. Perzekuce vyvrcholila znesvěcením jeruzalémského chrámu, do jehož velesvatyně nechal nainstalovat sochu Dia, který zosobňoval celý panteon řeckých bohů, čímž popíral základní myšlenku judaismu - monoteismus. Po povstání velekněze Matatijáše a jeho 5 synů (Jochanán, Šimeon, Eleazar, Jonatán a Juda) se podařilo získat zpět chrám, očistit ho od model a znovuzasvětit zapálením světla. Množství oleje nalezeného v chrámě však mělo podle střízlivého úsudku vydržel hořet 1 den. Za zázrak se v židovské tradici považuje, že světlo vydrželo hořet 8 dní.

Na památku znovuzískané svobody a zázraku s olejem se po 8 dní zapalují svíčky na "chanukiji" - chanukovém svícnu a jí se jídla smažená na oleji - לְבִיבוֹת - levivot (hebr.) / לאַטקעס - latkes (jidiš) čili bramboráčky na sladko a סוּפְגָנִיוֹת - sufganiot (hebr.) čili koblihy s nejrůznějšími náplněmi. Děti hrají hru s káčou, které se říká סְבִיבוֹן - s(e)vivon (hebr.), ale častěji דריידל - drejdl (jidiš). Na jejích bocích jsou 4 písmena: נ ג ה שׁ / פּ - tedy n, g, h, š (p), která se z hebrejštiny vykládají jako počáteční písmena slov věty:נֵס גָדוֹל הָיָה שָׁם (פֹּה) 

- Nes gadol haja šam (po). - Stal se tam (tady) velký zázrak. Písmena š a p, tedy zkratky slov "tam" a "tady" jsou na drejdlu v závislosti na tom, zda se hraje v Izraeli, nebo v diaspoře. Mohou se však také vykládat z jazyka jidiš a jeho různých dialektů jako slova: nem (ber), ganc (všechno), štel (vsaď) a halb (půl), což jsou instrukce ke hře. Hraje se o drobné mince, o knoflíky, o ořechy nebo jiné dobroty. Děti také dostávají tzv. חנוכּה־געלט - chanekegelt - chanukové peníze, za něž si mohou koupit něco, co chtějí. V důsledku masivního ataku Vánoc a obdarovávání během Vánoc v křesťanské i ateistické tradici se ujal v některých oblastech i zvyk dávat dětem o Chanuce dárky.

   

O Chanuce by bylo možno napsat celou knížku, ale snad jen ještě to, že svíce na chanukiji se zapalují tak, že 1. den se zapálí 1. svíce, nad níž se říkají 3 požehnání, a nechá se dohořet, 2. den se zapalují 1. a 2. a nechají se dohořet a tak až do 8. dne, ale po všechny ostatní dny už se říkají jen první dvě požehnání. Chanukija má však ramínek 9, tím 9. je שַׁמָשׁ - šamaš čili pomocník, který je buď vyvýšený, nebo předsazený, a jím se zapalují jednotlivé svíce. Kdo spočítá, kolik svíček se spotřebuje za celou Chanuku? I já jsem si zapálila světla své chanukije (na pozadí je fotografie třebíčského Zámostí).  

Micvou čili "přikázáním" nebo dobrým skutkem (ten český překlad je velmi nevýstižný) je postavit chanukiji tak, aby lidé jdoucí venku po ulici spatřili světlo svící a připomněli si zázrak s olejem v chrámu. A to dokonce i tehdy, když jste třeba jediný Žid či Židovka v jinonáboženském prostředí. Takto jsem tedy vystavěla své chanukiji stupínky z moudrých knih, aby dosáhla až k oknu, protože je sice roztomilá, ale maličká.

Na 8. den Chanuky zároveň připadl šabat, kdy se zažehávají 2 svíce připomínající dvojí verzi desatera v Tóře, proto mi hořely vedle 8 chanukových světel ještě improvizované šabatové svíčky.

No, a samozřejmě po Jeruzalémě hořely chanukije nejrůznějších barev, tvarů a velikostí, za oknem i zcela venku.

 

 

A takto vypadala Zeď nářků, tedy přibližné místo chanukového příběhu, v 3. den Chanuky.

Protiváhou vážnosti a důstojnosti oslav modlitbou u Zdi nářků byl můj zážitek z univerzity. Když jsem se vracela z jedné hodiny jidiš u geniálního profesora Hanana Bordina (jidiš Chonena), v největší univerzitní hale zpívalo a tančilo v kruhu v objetí kolem ramen asi 50 mužů, mladých liberálních studentů i úctyhodných profesorů s bradkou. Studenti procházející kolem postávali poblíž nebo se přidávali, někteří přímo přiskakovali do kruhu. Jejich společně sdílená, naprosto spontánní chanuková radost znějící jak hrdelní zpěv kavkazských národů v dobře ozvučeném kostele se nesla halou dobrou půlhodinu a byla to vlastně micva stejně hluboká jako modlitba u Zdi nářků nebo vystavení zapálené chanukije očím kolemjdoucích, protože tahle vyzpívaná a vytančená radost zažehávala radost v duších ostatních.